O možnosti běžet v Hradci s RWTTC se dozvídám na facebooku pardubické Rungo skupiny, kde nás Ondra oslovuje, jestli nechceme udělat dobrý skutek a běžet pro děti a s dětmi. Přiznávám se, že jsem o této organizaci neměl ani páru, ale po přečtení jejich stránek a po krátkém Ondrově vysvětlení, o co vlastně jde, neváhám ani chvíli a přislibuji účast.
V den „závodu“ jsem z této nové zkušenosti nervóznější než před prvním maratonem a přicházím s velkým předstihem jako první. Na místě se nás nakonec schází 11 běžců na dva vozíky. Zakupuji jednotné triko projektu a přidávám nějakou kačku navíc s vědomím, že peníze jdou na koupi nových vozíků.
Seznamujeme s také s těmi, o které tu dnes jde především, s dětmi, a rozdělujeme se na dva týmy, neoficiálně označeny jako rychlejší a krásnější. Skupina, ve které se nacházím já, má na starosti Míšu, velkého fanouška pardubického hokeje. S Míšou si zavzpomínáme na fotbálek na nafukovacím hřišti na KryštofKempu, kde nás jeho kamarádi porazili. Míša si očividně pamatuje, jak nás vyklepli, a tak jsem po zbytek dne terčem posměchu - za tu radost v jeho očích to ale stojí.
Před startem stihneme ještě krátké rozběhnutí, v tomto případě ne kvůli prohřátí svalů, ale abychom si všichni vyzkoušeli tlačení vozíků a nepřeklopili piloty v první zatáčce a hlavně, aby si děti vyzkoušely, jestli se jim dobře sedí, a doladily se poslední mouchy. Následují doporučení od těch, kteří s vozíky už běželi: Jeden tlačí vozík, další dva běží vedle a 2-3 lidi prorážejí tunel, což není v moderní době mobilů a mp3 se sluchátky vždy jednoduché. Zde občas musí pomoci lehké poklepání na rameno, či v ojedinělém případě i lehké poplácnutí po zadečku (asi nemusím zdůrazňovat ve kterém případě ). Nakonec ale všichni s ochotou udělají cestu, i když s blížícím se cílem to je pro některé jedince, co sotva pletou nohama, stále větší problém.
Chvíle do startu, již rozdělení do skupinek, každá se svým favoritem, jdeme do startovního koridoru úplně dozadu. Poslední společná fotografie a jde se na to!
Startem projíždíme v době, kdy nejrychlejší závodníci mají už první kilometr za sebou, ale jak jsem již říkal, nikomu z nás dnes o čas nejde. Jak se posunujeme tratí, střídáme se v tlačení vozíku a všude získáváme velký ohlas spojený s bouřlivým fanděním pro Míšu. Za jeho hecování, ať běžíme rychleji, předbíháme spousty lidí, ti nás na občerstvovačkách předbíhají zase zpět, protože zde je prioritou, aby se i děti pořádně napily, najedly či si došly na WC.
Zhruba v půlce trati se ve druhé skupince mění závodník ve vozíku, u nás zůstává stále Míša, protože jedno dítko těsně před startem odpadlo. Míša dává celý půlmaraton s přehledem. Chvílemi se projevuje i jeho škodolibost, kdy u občerstvovacích stanic a v místech větší shluku lidí začíná skandovat pokřiky na podporu pardubického hokeje, což v Hradci moc rádi neslyší.
S blížícím se cílem sílí povyk fandících lidí a taky povzbuzování samotného Míši, který by chtěl stále přidat na rychlosti. Ostatně, kdybychom ho poslouchali vždy, když chtěl zrychlit, tak bychom do cíle doběhli ve světovém rekordu
Těsně před cílem se srovnáme do skupinky a zhruba 10 metrů před cílovou páskou zastavujeme. Už na nás čeká Míšův tatínek, aby vyndal Míšu z vozíku a ten za jeho pomocí sám protnul cílovou pásku. V tom okamžiku se aplausem otřásá celé Hradecké náměstí. Jsme v cíli.
Po závodě si ještě u stánku RWTTC vyměňujeme zážitky a slibujeme si, že se potkáme v podobném složení opět v dubnu na Pardubickém půlmaratonu. S Míšou se poté loučím ještě osobně s tím, že se potkáme v dubnu na Perštýnském náměstí při oslavách pardubického titulu a že na dalším KryštofKempu se může těšit na odvetu ve fotbálku.
Za sebe můžu říct, že běh s RWTTC předčil moje očekávání hlavně atmosférou. Byli zde lidé, kteří běželi takhle dlouhý závod poprvé, kteří běželi se zdravotními problémy, ale nikdo nemohl z principu vzdát. Baví mě navíc odpovídat všem, kdo se ptají na výsledek, že jsme to zvládli pod 2 hodiny. Dost lidí se nám začne posmívat, ale jen do té doby, než se dozvědí, jak a pro koho jsme běželi. Tímto děkuji Ondrovi a dalším běžcům z party za neskutečný zážitek.
PS:
Pokud byste chtěli pomoci RWTTC, ať už příspěvkem nebo dobrovolnictvím, více se dozvíte http://www.rwttc.org/how-to-help/
A pokud byste chtěli pomoci přímo Míšovi v boji s dětskou mozkovou obrnou, tak se více dozvíte http://www.obrna.eu/
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
