• Humorná fekální historka a další: co při běhu nikdy nechcete zažít

    Kolaps či bloudění při závodě, přetrénování, setkání s rozzuřeným kancem či akutní sprinterská příhoda s nedůstojným koncem v nejbližším křoví. Která z uvedených nočních můr každého běžce nejvíc děsí vás?

    Šlápnout do "toho" znamená se "toho" taky zbavit. | foto: Marek Odstrčilík, iDNES.cz

    1.Kolaps při závodě

    Černou kronikou občas proběhne zpráva o neopatrném běžci, který přecenil své síly, nastoupil do závodu po nemoci či nedostatečně trénován a skončil v péči ošetřujících lékařů. V tom horším případě může takový běžec skončit i v rukou místního hrobníka, což je veřejností sedící na gauči a léčící se z chorob způsobených leností komentováno jako dobrá satisfakce vzhledem k finanční zátěži, kterou neopatrný závodník způsobil zdravotní pojišťovně a záchranným složkám. Pravda je taková, že se to může stát každému. Ne vždy nám naše tělo umí dávat jasné signály a některé netušené zdravotní problémy se projeví až při velké zátěži. Někdy jsi nahoře a někdy jsi s nohama nahoře – takový je sportovní život. Že věci nebývají černobílé a zkolabovat může i zkušený trénovaný závodník, se můžete dočíst v tomto článku. Rozhodně je ale i tato smutná alternativa lepší, než se coby živé zhmotnění panáčka Michelin udusit při sledování telenovely posledním kouskem brambůrků.

    2.Přetrénování a zranění

    Vynechme ten případ smůly, kdy při zpětném pohledu na protiběžcův zadek přehlédnete výmol a způsobíte si výron kotníku. To se stává i v těch nejlepších oddílech. Problém většiny hobby běžců je ten, že se v první fázi nadšení novým sportem či několika vítězstvími dokáží tréninkově utahat téměř do bezvědomí. V euforii nad zvyšující se výkonností si nakládají stále více kilometrů a amortizují svůj pohybový aparát takovým způsobem, až skončí na lehátku fyzioterapeuta nebo pod skalpelem lékaře. Navíc šance, že se díky permanentnímu stádiu vyčerpané nepozornosti hloupě zraní, se statisticky rovná stoprocentní jistotě. Zranění běžce vyřadí z provozu na několik týdnů či dokonce měsíců, ale protože už je na dávkách endorfinu těžce závislý, úmyslně čas rekonvalescence pokrátí. Se zvoláním „Proč neběhat se sádrou na ruce, když mám obě nohy zdravé!“ vyskotačí zpět na ovál, aby si způsobil jinou tělesnou újmu a jeho problémy se o to více nakumulovaly.

    Zadřený motorek našeho těla se však může projevit i mírnějšími formami, více si můžete přečíst v tomto článku. Pokud máte už tři dny chuť jen na pivo nebo pomerančový džus, nedokážete vytočit tepy na normální úroveň a je vám špatně při pomyšlení, že dnes zase vyběhnete, možná byste měli vyběhnout se svým nadupaným tréninkovým plánem. Nejsme vrcholoví sportovci, kteří jen trénují, jí a spí. My, rekreační a výkonnostní běžci, točíme rodinohodiny a potřebujeme fungovat v zaměstnání, proto se podle toho musíme ke svému tělu chovat. Využití zdravého rozumu je pro nás základním tréninkovým principem!

    3.Setkání s divým tvorem

    Potkat nebezpečné zvíře můžete kdykoliv a v jakémkoliv biotopu. Třeba v parlamentu nebo na finančním úřadě. Co se čtyřnožců týče, trailoví běžci nejčastěji svádějí boj s kanci, jeleny v říji či zmíněné tvory lovícími myslivci ozbrojenými nabitou flintou a plnou feldflaškou, běžci v městských oblastech jsou napadáni zuřivými ratlíky a labutěmi hájícími své teritorium. I přítomnost divé zvěře však lze do tréninku zakomponovat, místo aby si člověk jen stěžoval na komplikace.

    Tak například přítomný kanec promění vmžiku váš souvislý běh v tempový trénink v takové intenzitě, ke které by vás nedonutil ani trenér řvoucí vám pokyny rovnou do ucha. Naopak proběhnutí po cyklostezce plné natažených vodítek a zubů chňapajících po vašich achilovkách můžete brát jako ideální přípravu na Spartan race či kombinaci crossfitového tréninku s během na aerobní práh. Není proto třeba si zoufat, ale jen hravě svůj trénink přizpůsobit aktuální situaci na trati. Jen je škoda, že bludičky či víly s ideálními mírami a nemístnými sportovními touhami (například utahat kolembloudícího běžce k smrti) zůstávají v říši pohádek. A kdybyste měli ze zvířátek velké trauma, před výběhem si přečtěte, jak se jim účinně bránit.

    4.Závodní „den blbec“

    Jsou dny v životě lidském, kdy je všechno špatně. Po probuzení nepoznáte v zrcadle toho divného člověka, co nosí vaše pyžamo, dojde toaletní papír, při odchodu vám rupne tkanička nebo oblíbené trenýrky a v časovém skluzu tímto způsobeném se dostavíte na start závodu, na který trénujete několik týdnů, kde zjistíte, že a) start závodu byl před hodinou, nebo b) závod se koná až za týden, nebo c) zapomněli jste si doma startovní číslo a nestíháte se pro něj vrátit. Pokud se vám i přes tyto vstupní nepříjemnosti podaří vyběhnout na trať, zjistíte, že jste si v předstartovním amoku zapomněli dojít třikrát na záchod a honba za osobákem se změní v honbu za volnou kadibudkou. Nebo jste si zapomněli uvázat tkaničku na dva uzly, což vedlo v lepším případě k nutnosti se sklonit a návalem krve do hlavy na pár vteřin omdlít, v tom horším k pádu na kanálovou vpusť následovanou rekonstrukcí předních zubů.

    Přírodní zákon velí, že cokoliv se může v závodě pokazit, to se aspoň jednou za život pokazí. Pokud ve zdraví proplujete výše zmíněnými nástrahami, pořád ještě existuje dost velká šance, že vám nohy odmítnou poslušnost, soupeři vám se škodolibým úsměvem pláchnou v dál a vy se po úporném souboji s vlastní nemohoucností doplazíte do cíle zcela vyčerpaní a úplně poslední. Budete sice našlapovat potichu a hodně nenápadně, ale osud je v tomto krutě neúprosný, a tak váš propadák zaznamenají úplně všichni včetně potenciálních partnerů, které jste na svůj oslňující sportovní výkon hodlali ulovit. A svoje pobavení nad vaším trápením budou maskovat frenetickým potleskem patřícím běžci uzavírajícímu závod.

    5.Humorná fekální historka

    Běžec a průjem k sobě neodmyslitelně patří, protože trémou i mechanickým natřásáním uvolněná střeva ráda hlásí nutnost vypuštění svého obsahu. Děje se to především ve vyšších rychlostech a v těch nejméně vhodných chvílích. Proto uvědomělý běžec nevychází na trénink bez balíčku papírových kapesníčků nebo několika kousků toaletního papíru decentně srolovaných v kapsičce kalhot. Českou kotlinu totiž zdobí především smrkové monokultury, v jejichž porostech najde přípustnou utírací alternativu jen velice zkušený botanik. Pokud není v blízkosti lopuchový porost nebo je doba zámrazu, budete si muset vystačit s tím, co zrovna máte u sebe. Nebo na sobě. Pokud se občas při běhu krajinou divíte, proč je okolo cyklostezek tolik odhozených ponožek a trenýrek, tak TEĎ už to víte.

    6.Slezlé nehty, puchýře a vlk

    Jeden slezlý nehet či velký puchýř na závod je běžný standard a není třeba se nad tím pozastavovat. Stejně tak vlčí kousnutí se přes použití vazelíny v horkém počasí a v dlouhém závodě dají očekávat a byla by změkčilost si na ně stěžovat. Některým běžcům se ale stává, že do cíle docházejí s nohama pokrytýma krátery strhané kůže, jež doprovází černota postupně požírající většinu jejich nehtů. Po výkonu nemohou zaslouženě ulehnout do vany plné horké vody, protože rudé pruhy zdobící jejich podpaždí, stehna a půlky by se v ní proměnily v mučící pásy z rozžhaveného železa. S takovou výbavou na nohou se špatně běhají další tréninkové dávky, o dokončení slibně rozběhnutého závodu nemluvě. Můžete s sebou mít dostatek vazelíny i gelových náplastí, můžete třít ponožku o březovou kůru, můžete se každý večer modlit ke svatému Nepuchýři, ale pravděpodobnost, že se vám tato noční můra zhmotní na kůži je opravdu vysoká. Puchýře, odřeniny a slezlé nehty jsou totiž určitá forma běžeckého zdanění. Můžete s nimi nesouhlasit, můžete si na ně stěžovat, můžete je zkusit přelakovat červeným lakem na nehty, ale to je tak všechno, co proti nim můžete dělat.

    7.Ztraceni na trati

    Někteří jedinci jsou nadáni tak vysokou mírou orientační imbecility, že jedinou šancí, jak se neztratit, je vydat se přesně opačným směrem než míří oni. My, takto postižení, o své vadě většinou víme a umíme s ní pracovat stejně jako schizofrenici se zástupem divných bytostí, které jim ševelí okolo hlavy a nutí je jíst šváby nebo zabít vlastní babičku. Pokud si, co se týče trasy závodu, nejste jistí v kramflecích, doporučuji v předstihu její důkladný průzkum. Budete si ji procházet společně s budoucími vítězi, kteří běhají tak rychle, že nestíhají vnímat okolí a trenér jim musí křičet do sluchátek „levá šedesát, pak rovinka sto“.

    Na prvním rozcestí stejně zahnete špatně, protože levá ruka je jen ruka, na které nosíte hodinky, a i když si na ni propiskou napíšete „levá“, „západ“ a „U křížku doleva!!!“, stejně vás bazilišek ve vaší hlavě donutí zahnout úplně jinam. Tato orientační mozková anomálie vás sice na stupně vítězů nikdy nepřivede, ale zase uvidíte místa, kam se ostatní závodníci nikdy nedostanou. Například spoustu neprostupných, leč botanicky zajímavých křovin. Díky trase, jako obvykle prodloužené na dvojnásobek toho, co měl v úmyslu pořadatel závodu, navíc navýšíte svoji běžeckou výkonnost. Ne nadarmo se z bloudilů rekrutují velice úspěšní ultramaratonci, i když ultramaraton ve vašem podání bude nejspíše vypadat jako několikadenní pouť.

    Pokud vás baví ztrácet se úmyslně, zkuste se přihlásit na závod v orientačním běhu - budete ozdobou startovního pole i přesto, že kvóty na povolené ztráty jsou v tomto sportu prakticky nulové a nechat se nacházet bandou orientačních běžců, kteří se na rozdíl od vás v krajině pohybují po logicky zvolených trasách, je povedená společenská taškařice. Jedinou opravdu funkční radou pro vás tedy je - pokud na rozcestí nevíte kudy kam, vydejte se směrem, kudy na první dobrou rozhodně běžet nechcete.

    8.Hlaďák

    Nedostatek cukru v krvi se projevuje tělesným třasem, studeným potem a chováním dosahujícím příjemnosti rozzuřené tarantule. Nohy odmítají poslušnost, deset metrů je najednou deset kilometrů a pomoci se člověk nedovolá. Běžci, kteří lehkovážně vyběhnou nalehko s tím, že na krátký běh nepotřebují nic kromě trenýrek a klíčů od bytu, si koledují o zakufrování, prodloužení výběhu a následné uhynutí na nedostatek čokolády v krvi v přilehlém rumišti. Jedinou šancí na přežití je živit se sběrem lesních plodů a drobným polním pychem. Nebo umět vylézt na nejvyšší strom v okolí, aby podle světýlka našli cestu k nejbližší cukrárně.

    A čeho se při běhu nejvíce bojíte vy? Sdělte nám to v diskuzi na našem FB.



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Humorná fekální historka a další: co při běhu nikdy nechcete zažít

    M66i49c21h73a86l
    S55e85d88m97í17k
    Při čtení jsem tipoval autorku a povedlo se. Pěkné jako vždy.
    J91a79n
    K32r84a56l29i87k
    Dakujem za usmevny clanok, pobavil a zaroven som si zaspiminal i ja na svoje trable. Kazdy vybeh je dobrodruzstvo preto...
    L29e71n61k92a
    H56a41l39á18m38k86o77v94á
    Foto Tak ja jednou narazila na medvedi rodinku, ale vzhledem k tomu, ze to bylo tak kolem 40.mile, ani jsem si to poradne...
    Hezké. Tak si říkám, že jsem toho vlastně zatím moc nezažil...Tedy několikrát jsem si zazávodil už cestou na závod,...

    V diskusi je 15 příspěvků, poslední příspěvek 19. 10. 2016, 13:23



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.