Běhání je závislost, říká úspěšný amatér Vít Pavlišta

Je jedním z mnoha nadšenců, kteří propadli běhání. Jenže ač amatér, dokáže sklízet jeden úspěch za druhým. Vít Pavlišta je českým šampionem v půlmaratonu i běhu do vrchu. "Nechtějte vše hned, zlepšování přichází postupně," radí začínajícím běžcům.

S běháním jste začal až na vysoké škole, což je poměrně pozdě. Do té doby jste se věnoval jinému sportu, nebo jste "zahálel"?
Od dětství jsem se věnoval severské kombinaci, běh jsem měl spíš jako doplňkový sport. Na střední škole už ale moje běžecké schopnosti výrazně převyšovaly ty skokanské, proto jsem se rozhodl nejdříve pro samotný běh na lyžích, později běh do vrchu a nakonec na vysoké škole běh po rovině. Už jako lyžař jsem si zkusil zaběhnout české mistrovství juniorů na 5 a 10 kilometrů na dráze a bez speciální běžecké přípravy jsem dokázal držet krok s nejrychlejšími atlety. I to byl důvod, proč jsem skončil u atletiky.

Co vás na běhu chytlo kromě toho, že vám to šlo?
Líbí se mi jeho jednoduchost a časová nenáročnost. V kontrastu se skoky na lyžích a lyžováním obecně lze běhat prakticky všude a i za hodinu se dá kvalitně odtrénovat. Běhat může opravdu skoro kdokoliv a kdekoliv. Stačí jen nazout boty a vyběhnout. Baví mě, že můžu běžet, kam chci, že se dá běh spojit i s pěkným výletem, baví mě i dřina spojená s intervalovým tréninkem.

Ale ne vždy se chce, venku je mizerné počasí, jste unavený. Co vás namotivuje? Nebo ještě lépe: co poradíte ostatním běžcům, kteří nejsou profíci?
Vzpomínám na pěkné běžecké zážitky a na povedené závody. Snažím se přesvědčit unavené tělo, že právě trénink v únavě mě posune dál. Poradil bych jim vyběhnout, i když se necítí nejlíp, a běžet třeba pomaleji, případně kratší trasu. Když běh vynecháte jednou, příště bude vynechat ještě snazší.

Je pro vás běh psychickým odpočinkem?
Přesně tak, odpočinu si od práce a starostí. Při ničem jiném si nevyčistím hlavu jako při běhu. Když musím přestat běhat kvůli zdravotním problémům, hned se to odrazí i na náladě. Je to závislost.

Doma jsem na delších tratích

Vy však běháte závodně, proto musí být vaše příprava systematická, a to určitě není pohoda vždy. Kterou část přípravy nemusíte?
Určitě tu v zimě. V těchto měsících nabíhám největší množství kilometrů a tréninky jsou nejnáročnější. Jsem z Liberce, kde se dá v zimě běhat pouze po silnici a i tam jsou občas dost bojové podmínky. Někdy závěje a sněhové jazyky, jindy břečka, vítr, mráz, déšť nebo jiný marast. Běhám pořád ty stejné trasy, kde je menší provoz a solený povrch, navíc všechno ve tmě s čelovkou. Nic příjemného.

Vzpomenete si na některé své nejnepříjemnější závody, tedy na ty, kdy jste toho měl plné zuby?
Takových je docela dost. Každý rok mám tři, čtyři totálně pokažené závody, při nichž se trápím od začátku až do konce. Někdy to vyjde na nějaký menší, oblastní závod, jindy se mi podaří vyhořet na akci, na kterou svou přípravou cílím.

Vít Pavlišta

Narodil se v roce 1985. Mezi jeho největší úspěchy patří první místo na Mistrovství České republiky v běhu do vrchu v roce 2011, je dvojnásobným českým šampionem v půlmaratonu (2012 a 2013). V roce 2011 vyhrál běh Nike Run Prague, loni skončil na We Run Prague druhý. Před rokem doběhl pátý na mistrovství České republiky v krosu, letos již vybojoval bronz.

Vzdal jste někdy?
Jednou jsem vzdal ze zdravotních důvodů Pražský maraton, jednou jsem vzdal v lize 1 500 metrů, které jsem běžel po desítce a v průběhu závodu bylo jasné, že nedosáhnu na body. A tedy že to bude pro mě i klub k ničemu. Vzdát závod jen proto, že se mi třeba špatně běží, je pro mě ponížení. Vždycky se proto snažím do cíle nějak doběhnout.

Vaše závodní vzdálenosti se pomalu prodlužují. Při které se cítíte nyní nejlépe?
Loni to byla ještě desítka, ale s rostoucí tréninkovou kilometráží se mi začínají lépe běhat delší tratě, takže asi půlmaraton. U desítky už jsem se s časem dostal někam k hranici svých možností. Raději trénuji a závodím mimo dráhu a mám předpoklady spíš pro delší běhy.

Loni i letos jste získal titul mistra České republiky v půlmaratonu. Změnilo se tím pro vás něco?
Nic podstatného. Samozřejmě vnímám, že si toho lidé v mém okolí všimli a že jsem si udělal mezi běžci jméno. Někteří mi to přejí a gratulují, jiní spíše ne. Aby se pro mě něco podstatného změnilo, musel bych ze svého půlmaratonského času srazit tak šest minut.

A dá se to ještě srazit?
Něco se srazit, doufám, ještě dá, ale šest minut určitě ne.

Práci pro pár minut zrychlení neobětuji

Co byste musel pro tento cíl obětovat, jak by se musela změnit příprava?
Musel bych přestat chodit do práce, začít jezdit na soustředění a obecně věnovat běhání více času. Trénuji jednofázově a jednou ročně jedu na týdenní soustředění. To je málo. Chtělo by to párkrát do roka delší horské soustředění a v přípravném období chodit běhat dvakrát denně. Nicméně práci a s ní i svoji budoucnost zrychlení o pár sekund určitě obětovat nechci.

We Run Prague 2013

Desetikilometrový závod povede i letos historickým centrem Prahy. Koná se 31. srpna. Začne ve Žlutých lázních, aby účastníky nasměroval na Podolské a Rašínovo nábřeží a odtud je Myslíkovou ulicí navedl až na Václavské náměstí a k Prašné bráně. Od ní povede trasa přes Staroměstské náměstí na Smetanovo a Masarykovo nábřeží, kolem Mánesa na náplavku a odtud zpět do Žlutých lázní.

Běžci i běžkyně se mohou registrovat na adrese werunprague.cz, startovné činí 590 korun. Každý registrovaný bude hlásit světu, proč se do běhání pustil. Kromě startovního čísla totiž dostane i triko s mottem, které si sám zvolí a které bude odrážet důvod, který jej k běhání přivedl.

Kromě toho připravila firma Nike pro zájemce pravidelné běžecké tréninky pod vedením profesionálů. Jejich přehled najdete na Facebooku.

Máte radši menší, nebo větší závody?
Oboje. Mám velmi rád atmosféru velkých závodů, nervozitu a chvění před startem, běh uzavřeným městem i dav v zádech. Člověk se chvíli cítí jako profesionál. Po povedených závodech dlouho zůstávají pěkné vzpomínky. Na těch malých si zase více užiju běh samotný. Je zde pohodová registrace, nikde žádné tlačenice, žádný velký stres. Rád si probíhám známé tratě a oživuji vzpomínky na předchozí ročníky.

Vidíte se třeba na extrémnějším etapovém běhu? Lákalo by vás to?
Zatím spíš ne. Snažím se zrychlovat na klasických atletických tratích. Jednou, až můj výkonnostní růst na dráze a silnici přestane, bych se rád vrátil k běhání do vrchu, třeba zkusím i nějaké extrémnější běhy. Běhat extrémní závody a přitom si držet rychlost na rovině jsou však protichůdné snahy.

Jak se díváte na závody typu We Run Prague, jehož první ročník jste vyhrál?
Líbí se mi snaha pořadatele rozběhat širokou veřejnost. V tom je u nás tenhle závod jedinečný. Myslím, že motivuje spoustu lidí. Mně osobně se líbí rychlá trasa centrem města, týmové kategorie i mediální zájem o závod. Z obou ročníků byla spousta fotek, videí, reportáží. Rád se na tento závod vracím.

Když už jste zmínil, že tento závod k běhu motivuje řadu lidí: v čem dělají začátečníci podle vás největší chyby?
Často chtějí všechno hned. Vrhnou se do běhání s cílem běžet za pár měsíců maraton a nabíhají množství kilometrů, na které není tělo zvyklé. Navíc třeba ještě ani nevědí moc o regeneraci, strečinku, běžeckém vybavení. Někdo to vydrží, u jiného začnou zdravotní problémy.

Jaký recept byste jim doporučil?
Pro to, aby se člověk výkonnostně posouval, je podle mě nutné začít na kratších délkách, do 10 kilometrů, a tréninkem cílit na zrychlení se. Po roce je možné přidat třeba jeden půlmaraton, další rok více půlmaratonů, v tréninku postupně přidávat kilometráž i intenzitu.

Kdy je rozumné postavit se na start maratonu, který je pro mnohé cílem?
Až když má člověk za sebou nespočet desítek, pár těch půlmaratonů a dokáže půlmaraton zaběhnout v tempu, které je na kilometr jen o pár sekund pomalejší než na 10 kilometrů. Trénink vytrvalosti chce čas.