• Beskydský masakr: jak jsem zvládl třetí ročník Salomon Slezského maratonu

      12:00
    Když jsem se vloni přihlásil na druhý ročník slezského maratonu, neměl jsem ani tak moc natrénováno a neustále mě provázely problémy s kolenem. Po jeho dokončení v čase 5:27:30 jsem věděl, že se chci zúčastnit znovu. A letos jsem na trati nescházel.

    Hotovo, a dál neběžím! | foto: archiv Jakuba Larysze

    Sotva se otevřela registrace na třetí ročník Salomon slezského maratonu, tělem mi začalo proudit vzrušení. Nejen díky tomu, že jsem chtěl vylepšit svůj loňský čas, ale i díky tomu, že na startu budu stát s kamarády, Beskydskými nomády a ne jenom s nimi. Po té, co jsem začal pořádat ostravské Rungo výběhy, se řady přátel mezi běžci rozrostly, a tak jsem měl tu čest startovat i s šesti výběháři a kolegou Michalem Hrabcem.

    Michal mě a mou přítelkyni Dašku nabírá v páteční podvečer v Ostravě,
    přemisťujeme se do Palkovic, kde strávíme noc a po sedmé hodině druhého dne vyjíždíme směr Dolní Lomná, kde se celá událost pořádá. Kolem areálu Matice slezské to žilo jako v obrovském mraveništi. Plno aut a lidu proudícího pro startovní sety. V davu vidím projíždět na kole i pana Webera, ředitele závodu.

    Fotogalerie

    Ačkoliv je tady rušno, vše funguje jako na drátkách. Naše auto s Daškou parkuji
    nejblíže Matice slezské a vyzvedávám startovní set. V tom se objeví Michal s
    hrůzou v očích, že nemá peněženku, a tak v záchvatu paniky zahajujeme pátrací
    akci. Asi po pěti minutách ohně na střeše Michal nachází peněženku v pytlíku,
    který měl u nás, situace se zase uklidňuje a Michal si může setřít pot z těla.

    Přátelská atmosféra

    Mezitím, co si Michal vyzvedával startovní set a chystal se, já už připraven na start procházím davem a potkávám jedny známé za druhými. První jsou kluci z
    třineckého týmu NVPP, se kterými jsem se potkal dříve na Goral Marathonu. Dále to jsou výběháři Pavel, Jarmila, Jaroslav, Radovan a Dan.

    Před startem se shromažďují závodníci, takže potkávám i Juraje, se kterým
    jsem se naháněl na svém prvním ultramaratonu. Jak se tak v hloučcích bavíme, najednou zaslechnu odpočet moderátora: “Tři, dva, jedna… START!” A je odstartováno.

    Na trase

    Trať oproti loňsku doznala značných změn, zejména díky tlaku organizací
    ochranářů a lesní správy. Trať měřila 40,52 kilometrů a měla pozitivní a negativní převýšení 2150 výškových metrů. Parametry tratě jasně ukazují, že trať je oproti loňsku (cca 43 kilometrů a 1700 výškových metrů) těžší, i když pan Weber slibuje běhavou trať.

    Dav 379 běžců se dal do pohybu, který měl před sebou asi pětikilometrové
    stoupání na Kozubovou a pak zase dlouhý seběh. V mírném poklusu se pomalu prodírám davem a povídám si s Tomášem Peterem, týmovým kamarádem, v tom slyším hlášku Jarmily: “No jo, to jsem si mohla myslet, že to nebude nikdo jiný než Kuba, kdo si povídá při běhu do kopce!” Složila mi kompliment, já ji povzbudil a dále jsme každý pokračovali svým tempem.

    Cesta se klikatila lesem, ale pokud se ukázala mýtinka nebo nějaký
    palouk, byly krásné výhledy dolů do údolí. Svaly v nohou si zašly do
    mléčňáku a začínají popíjet první doušky milkshaků, přemýšlím, jak dlouho to
    nohy vydrží. Za půl hodiny jsem na Kozubové a držím průměrnou rychlost 10
    kilometrů v hodině. Hlava začíná počítat.

    Následuje dlouhý seběh, kterým si dělám rezervu na udržení pozice, protože do kopce nemám bez hůlek takový tah, jako jiní běžci. Na 12. kilometru po seběhu do Košařisek je rušno, lidé povzbuzují a tleskají, což dodává sílu do stoupání na chatu Ostrý, kde je na 15. kilometru první občerstvovací stanice. Tajně doufám, že na občerstvovačkách budou i nějaké kousky ovoce nebo oplatků, abych mohl zaměstnat žaludek zpracováváním něčeho jiného než gelů, vody a ionťáku. Bohužel, na občerstvovačce není nic jiného než voda a tablety Enervitu. Doplňuji flašku vodou, piju a na cestu si ďobnu tablety.

    Přichází rock’n’roll v podobě seběhu do Tyry. Tato část trasy se na Perun SkyMarathonu šla opačným směrem, a tak vím, co očekávat. Natahuji špičky na každý došlap a zase si dělám nějakou rezervu na dlouhé stoupání, které nás čeká. Z Tyry stoupáme na Kalužný vrch a z něj na druhou občerstovací stanici u chaty Slavíč, která je na 25. kilometru. Při stoupání na Slavíč se pomalu propadám, a tak pomalý postup využívám k doplnění energie a zaplácnutím žaludku energetickou tyčinkou. Ještě před Kalužným vrchem slyším někde zezadu: “Šlapej Rungo! Šlapej!” To je Matěj z týmu NVPP, který by měl být dávno přede mnou. Bohužel má v noze nataženou šlachu, tak bojuje alespoň s hůlkami a nakonec mě předbíhá.

    Druhé kolo

    I když se slezský maraton na kola neběhá, pro mě opuštění občerstovací stanice na Slavíč znamenalo přechod do pomyslného druhého kola, nebo lépe řečeno druhé půlky závodu. Následovalo další klesání. Nohy začínají mít dost a hlava začíná přepínat na autopilota. Je to asi poprvé, co jsem měl v závodě v hlavě úplně vymeteno. Žádné myšlenky, přepočty času a rychlosti a bolest byla někde v pozadí. Bylo to něco krásného, prostě utíkáš a nohy došlapují přesně tam, kam mají.

    Slezský maraton

    Absolutní vítěz a vítěz muži do 44 let: Jan Zemaník, 3:22:03

    Vítěz muži 45+ let: Ján Jurčík, 3:37:19

    Vítězka ženy do 34 let: Lucie Luštincová, 3:59:56

    Vítězka ženy 35+ let: Petra Pastorová, 4:06:19

    Jakub Larysz: 81. místo, 4:19:47

    Michal Hrabec: 268. místo, 5:26:34

    Celkové výsledky zde.

    Po seběhu do Horní Lomné bylo zase postaráno o povzbuzení. V posledním stoupání v závodě se uhnízdil Marcel “Maky” Žuška, organizátor závodů Perun SkyMarathon a Nezmar Ultra SkyMarathon a SkyMarathon, s vuvuzelou a dalšími kamarády. Dávám panáka Magneslife, abych trošku ulehčil
    unaveným stehnům, a dále šlapu po krásně vyskládaném chodníku. Mírné stoupání ještě popobíhám, prudší šlapu s rukama na kolenou. Jakmile opustím les, ukáže se louka pod chatou Kamenitý, kde je na 34 kilometru třetí a poslední
    občerstvovací stanice. Jak krásný pohled dokáže psychicky zlomit. Naštěstí se to neděje mně, ale běžeckému mláděti někde zamnou, kterému z pusy ulítlo pár nepěkných slov.

    Loukou se táhne různobarevný had běžců, kteří spíše už jdou, než běží.
    Hurá, občerstvovačka. Liju vodu do bidonu, do sebe ionťák, zase tableta Enervitu a šlapu dál. Poslední část stoupání je ta nejhorší. Tam, kde jsem na začátku závodu předbíhal kamzičím skokem jednoho běžce za druhým, už lapám po zbytcích energie použitelné k prudkému stoupání.

    Nakonec jsem na hřebínku vedoucí k chatě Kozubové, odkud to bude “už
    jenom dolů”. Hřebínek proběhnu, vydýchávám, polévám se vodou, začínám se
    vařit. Je přede mnou poslední seběh, který vede rovnou do cíle. Posledních pět
    kilometrů. Snažím se rozutíkat, ale nohy už moc neposlouchají. Hlava prosí a
    přemlouvá, hlavně nepřejít do chůze. Je to z kopce, tak makej! Jedna louka, les, druhá louka. Výkon klesá a mláďata mě přebíhají. Nakonec mě doběhne i
    kamarád Michal Popieluch se slovy “Kdybych věděl, že jsi tak vepředu, tak
    přidám dříve!” a málem proběhne odbočku. Ten kluk mi dělal sparing při Perunovi a teď je zase přede mnou, je prostě dobrý! Jak mě přeletěl, mi dodal kus síly, abych zase zrychlil, ale jen co se mi ztratil z očí, začínám zase zpomalovat.

    Opět přichází na řadu mozek, aby prosil a přemlouval. Poslední zákruty do cíle a já ždímám poslední zbytky energie. Hurá je, tady cíl! Padám kamarádům a své milé do obětí, gratulujeme si navzájem k dokončení. Nakonec jsem si vybojoval 81. příčku v čase 4:19:47.

    Sumář

    V mých očích je Salomon slezský maraton téměř dokonalá akce. Pokud se v příštím roce dostane na občerstvovací stanice bohatší nabídky, byť za zvýšení startovného, nemám námitek a budu jenom rád. Značení tratě bylo podle mého názoru výborné. Polévka v cíli super, i když pro mě co by vegetariána

    nevhodná, ale to je můj problém. Vyhlášení výsledků proběhlo bez problémů a všem, kteří zůstali až do konce, mohla štěstěna dopřát i nějakou tu cenu z tomboly. V závěru pan Weber poděkoval všem přítomným a přislíbil doladění nedostatků.

    Tímto bych mu chtěl také poděkovat za parádní den a dobře organizovaný
    závod. Myslím, že třetím ročníkem se tento závod stává součástí Beskyd a jak doufám, již tradiční záležitostí.

    Jak to viděl Michal Hrabec očima hobíka

    Neznám lépe strávený víkendový den, než je bláznivý běh v přírodě: a co je bláznivější než horský maraton s příznačnou zkratkou SM? Ta představa mě láká už dlouho.

    Nenechal jsem se zastrašit ani zkratkou, ani tím, že nemám vůbec natrénováno. Dorazil jsem odhodlaně k Jakubovi večer před startem s představou, že se na mě přenese část jeho formy. Přemýšlím, jaká je asi inkubační doba formy? Bude na to 12 hodin stačit?

    Zřejmě to stačilo, ráno se cítím skvěle. Je pravdou, že dostávám své přezdívky král chaosu. Nemůžu najít peněženku a propadám zoufalství. Naštěstí se vše, poté co obvoláme půlku republiky, řeší samo a peněženka je přesně tam, kde má být a kam jsem se díval hned na poprvé. Tato epizodka mě zabavila a nedala mi prostor před startem myslet na závod.

    Tak tak přicházím na start, prohodím pár slov se známými tvářemi a v tom se ozývá „Start!“. Tak jo, poslušně se řadím do fronty na maso. První tři kilometry postupujeme velmi pomalu. Tempo mi vyhovuje, začátek nehodlám přepálit. Držím se na chvostu nejpočetnější skupinky, sem tam se mi pokouší někdo s hůlkami vypíchnout oko, případně alespoň probodnout břicho. Umně volím trasu tak, abych se nezabil o kameny a zároveň neskončil jako špíz na rožni.

    Michal po šichtě

    Přichází první seběh, to je moje „Huráááá!“ Pádím dolů a předbíhám trhající se skupinku. Brzdí mě jen stálá představa špízu ala Michal. Pod kopcem nám přihlížející hlásí pořadí, z chvostu jsem se dostal do středu pole. Před námi jsou ještě tři kopce, snažím se na to nemyslet, přece jen se musím soustředit na nejbližší kroky a ne na to, co je ještě přede mnou. Následující kilometry mám lehce v mlze. Stoupání, které se dá z mého pohledu přirovnat k výstupu na K2, mi dává zabrat. Bohužel na dvacátém kilometru mě probudilo ozývající se starší svalové zranění. Zastavuji a chvíli si masíruji nohu, v nedaleké bystřině sval ochlazuji a pokračovat mohu až po pár minutách.

    Kontrolní bod dosahuji mezi posledníma, to ale nevadí, cítím se výtečně a tady začíná má stíhací jízda. Patnáct kilometrů, dvě klesání, jedno stoupání. Tentokrát nejsem v mlze, ale v transu, takovou radost z běhu už jsem dlouho neměl. Nic mě nebolí, nakopávání kamenů ucítím až později, při běhu se cítím jako pták. V posledním stoupání beru jednoho soupeře za druhým, snažím se je povzbudit, ale zastavit nemůžu, jsem dravec a ten se nezastavuje. Na Kozubové, posledním vrcholu na mě jedna běžkyně volá „Pojď! Za chvíli jsme v cíli!“ Odpovídám ji „Jdeme na to! Kdo bude dříve na polívce?“ Celou cestu až do cíle se

    předbíháme, urvu ji až na posledních pěti stech metrech. Vypínám mozek a nechám gravitaci, ať mě donese do cíle. Jsem spokojený, čas pod pět a půl hodiny, ale hlavně pocit, že jsem do toho dal vše, je k nezaplacení.

    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.