Na přípravu jsem měl jen pár dnů, ale všechno potřebné jsem sehnal a zbývalo připravit hlavu. A ta byla poměrně zamotaná, délka trasy 94km, převýšení 5430m, opravdu pozdní start ve 22:15, běh ve dvojici a s cizí ženskou na inzerát. No ty vole, to bude mazec ☺.
V pátek po obědě mě vyzvedává Zdeňka s jejím přítelem a jeho parťákem pro běh. Partička je to celkem zábavná a špičkování směrem ke Zdence bude nejspíš jejich způsob motivace ;). Cestu nám komplikuje doprava a za HK nám to v koloně pomalu přestává vycházet, abychom stihnuli akreditaci. Trocha rallye po okreskách to vyřeší a na místě jsme před půl šestou.
Přesun na start do Třince zajišťují dva vlaky, ale jízda se stává docela slušným opruzem kvůli zpoždění. 2,5 hodiny je fakt hodně. Zpestřením je dvojitý rozhovor se Sashou na kameru přímo ve vlaku.
Samotný start je famózní a s ohňostrojem nad hlavou se ve slušném tempu vydáváme směrem k první sjezdovce na Malý Javorový a dál na Velký Javorový, kde je první kontrola. Na druhou polovinu kopce si Zdeňku poprvé připínám na gumu. Dost mě překvapuje, jak moc tohle udělátko pomáhá. V případě rozdílné výkonnosti je to elegantní řešení. Díky tomu zvedáme tempo a mě to překvapivě neubírá ani moc sil. Při sbíhání se trochu obávám tempa, které Zdeňka nasazuje. Doslova letíme hlava nehlava a předbíháme desítky lidí.
Stejný scénář s rozdílem, že do kopce táhnu od začátku, dáváme i na druhý vrchol Ropice. Ve třetím na Travný ovšem začíná Zdeňku trápit žaludek, který se bouří a musíme hodně zvolnit tempo. Po příchodu na občerstvovačku v Krásné, je mě jasné, že buď žaludek dáme dohromady nebo končíme. Snažím se do Zdeňky alespoň něco dostat, ale nic nezabírá a všechno se z ní hrne ven, za velmi neestetických zvuků. Čekám až vyjde všechno, co jí žaludek zkazilo a jdeme zkoušet, co tam zůstane. K údivu mě i kolemstojících „letí“ i banán. Nakonec zaberou „haribáci“. Energetické bombony od GU jí doslova nakopnou a na vršku Lysé hory cítím v kostech, že když udržíme její žaludek v cajku, máme šanci dokončit.
V Ostravici slavíme úspěšně dokončenou polovinu závodu a defitivně zavrhuju držet tempo na dokončení za světla. Vidíme spoustu lidí, kteří tady končí, ale furt je to relativní pohoda. Nikdo nevypadá na umření.
Stoupání na Smrk je brutální délkou i sklonem, ale vrcholová hřebenovka je úchvatná, stejně jako samotný vrchol. Přestože jsme na vrcholu udělali jen několika minutovou pauzu, výstup i sestup nám zabral víc než čtyři hodiny! Občerstvovačka v Čeladné je už o něčem jiném. Po příchodu uklidňuju pořadatele, že Zdeňka takhle blbě vypadá normálně a určitě nekončíme ☺. Naštěstí vedle nás zkolabuje jiný závodník ,při pokusu o napití se a pořadatelé mají jiné starosti. Desítky lidí sedí v trávě a na odstoupivší čeká autobus. Pauza nám hodně bodla a s vědomím, že každý další kopec bude vždy o 200 výškových metrů nižší vyrážíme zdolat poslední tři vrcholy.
Na Čertův mlýn ovšem vede neskutečně dlouhá asfaltka, která dostává i mě. Zdeňku sice vytáhnu až na hřebenovku, kterou už dává sama, ale já jsem doslova na šrot a vlastně ani nevím, jak jsem se dostal na Pustevny. A právě tady začíná závod, jak má být. Cestou potkáváme otřesné případy vlků, puchýřů a celkového vyčerpání, že ani nejdou spočítat. Míjíme bezvládná těla podél cesty a můj vlk a Zdeňky žaludek mě přijdou jako malicherné problémy.
Za mírného deště si razíme cestu podél sjezdovky do Ráztoky a následně úspěšně míjíme odbočku a jdeme rázným krokem rovnou do Frenštátu. No nic, dvacet minut přídaveček při téhle délce není skoro nic.
Výstup na Radhošť je už zase za tmy a já přemítám, jak je možné, že jsme za celý den přešli jen tři kopce. Zdeňka dává tenhle brdek bez tažení! Při sestupu míjíme potácející se zombíky krajinou, kteří z nějakého divného důvodu pokračuji dál. Ovšem občerstvovačka a kontrola na Pindule mě bere dech. Nějaká holčina je tam přidržována dvěma záchráncema, nejspíš máma s tátou a snaží se jí dostat do auta. Bohužel se nedomluví, kdo drží a kdo otevírá dveře auta. Jakmile ji pustí oba dva, holčina se kácí volným pádem vzad na asfalt. Naštěstí mají dobrý postřeh a je chycena.
Poslední kopec je jedno překvapení za druhým. Cesta je doslova nekonečná, blíží se půlnoc a hodina duchů. V ten okamžik se před námi zjevuje opravdický zombie. Kývavým pohybem do stran se bez ohnutí kolen pohybuje vpřed rychlostí 0,8km v hodině. Levé koleno má nedbale ovázané obvazem, který se odmotává. S obavama jej míjíme, ale bylo to zbytečné, je to jen závodník, uf. Tohle byla realita, ale už za pár kilometrů jde do tuhého u mě. Zkroucená cesta, která se před mýma očima zase narovnává a ta vlnící se dopravní značka uprostřed lesa je jasným důkazem halucinace z nevyspnání. Holt druhá noc není žádná sranda. Při sestupu kolmo lesem po totálně uklouzané hlíně si s chutí zanadáváme na pořadatele, ale posledních pár kilometrů už je hračka a posledních 700m dáváme klusem až během.
Předbíháme cca šest párů a pěkně je štveme, že můžeme běžet ☺. Cílovou páskou probíháme ruku v ruce a oba nevěříme tomu, co jsme dokázali. Po necelých dvacetisedmi hodinách má pocit, že znám Zdeňku 27let ☺. Pořadatelé nám gratulují a posílají nas na vrchol K2. Tak jako na předešlých sedmi kopcích i tady Zdeňku připínám na gumu a za potlesku pořadatelů vytáhnu, až na horu a ve čtvrt na dvě v noci máváme dlažebním kostkám prázdého náměstí. Dostáváme nějaké dárečky a jdeme na velké finále. Už před závodem jsme si říkali, že to dáme na pohodu a na její důkaz dáváme před záchranářema na podiu deset kliků a dřepů. Kdybychom ovšem věděli, že nám v autě kiksla baterka a my budeme muset roztlačit auto, asi bychom si ještě nějaké síly pošetřili ☺. Z Beskyd odjíždíme utahaní, ale spokojení. Závod nedokočila víc než třetina dvojic a v kategorii sport jsme nakonec klasifikování na 209 místě z více než čtyřista startujících dvojic. Máme za sebou B7 v kategorii SPORT ve variantě long. Dál a víc už to nejde. Teď už nezbývá, než zrychlit ☺.
Obdivuju Zdeňku, za její vůli dokončit, pořadatele za úžasnou organizaci a mojí ženu Evču za trpělivost, toleranci a podporu bez které bych nikdy nedokázal tohle ani spoustu jiných věcí ☺.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
