S elitou na tréninku.

S elitou na tréninku. | foto: archiv PIM

Dostaveníčko s hvězdami: zaběhala jsem si s Keňany

  • 1
Podstoupila jsem rychlostní trénink s keňskými běžci. Běhají měkce a hodně zakopávají. Popravdě, připadala jsem si mezi nimi jako sloní mládě.

Kdo by nepotkal ty velmi štíhlé, a především hodně rychlé běžce a běžkyně, na některém z velkých závodů například RunCzech ligy. Jistě to znáte: řadíte se na startu, přešlapujete v koridoru, nad sebou slyšíte vrtulník, v jehož hluku se ztrácí hlas moderátora, představující samou špičku startovního pole. Pak se ten had, čítající několik tisícovek běžců (v němž se zcela ztrácíte a bojujete o každý kousek prostoru) dá do pohybu, zvuk vrtulníku se po chvíli ztrácí a vy už potkáváte ty nejrychlejší jen chvilkami někde na trati. Když probíháte cílem, oni už mají za sebou masáž, tiskovku… a nejspíš sedí v letadle.

Zatímco my jen tiše a nevěřícně zíráme na jejich výkony (při nichž navenek ani nejeví známky jakékoli únavy), v jejich domovské zemi jich je takových dvanáct do tuctu. Běhaví Kalenjinci se soustřeďují v tréninkových kempech ve městečku Itenu, trénují jak draci, účastní se tamních závodů a doufají, že si jejich výkonu všimne některý z manažerů. V zemi, kde vládne chudoba, je takový kýžený výlet do Evropy silnou motivací. A tak běhají a podřizují tomu vše. „Jak si najdeš práci, unavíš se a nic nezaběhneš“.

Nohu mají vesměs jako já ruku. Holky jsou vysoké maximálně tak jako já, zato mají nejméně o patnáct kilo méně. Chlapi jsou i o hlavu vyšší a všichni jsou až neuvěřitelně pružní. Se svými 165 centimetry, 58 kilogramy a po čtvrtstoletí běhání na tom ve čtyřiceti nejsem až tak špatně, ale mezi nimi si připadám jako sloní mládě. A asi tak jako staré embéčko vedle nablýskaného Ferrari.

Rychlostní trénink s Keňany – to bylo velkým lákadlem v rozvrhu pražského Running Mallu. Sešla se tu téměř dvacítka členů klubu a deset keňských běžců. Ti běželi sobotní Birrel Grand Prix a mají před sebou půlmaraton v Ústí – jsou tu tedy celý týden a to, co bude pro nás drsný intervalový trénink, pro ně bude jen lechtání formy mezi dvěma závody. Michal Vítů, šéf běžeckého klubu PIM, nás všechny vede lehkým klusem na Letnou. Dobíháme někam k metronomu a jde se na rozcvičení. Keňané předcvičují – každý, koho napadne nějaký cvik, přejde do středu kruhu a předvede jej. V jejich rozcvičce je hodně poskoků – na těch kotnících je to tedy opravdu znát, rozcvičení je hodně dynamické. Přitom se navíc ideálně protáhneme. Žádné dlouhé výdrže, pěkně dynamicky. Někteří z našeho davu si možná trochu hrábli už při rozcvičce, aspoň to říkají. Pokračujeme v klusu dále. Nad námi krouží vrtulník – připadám si tu tak trochu jako na závodech (na Spartě totiž za chvíli začíná fotbalové utkání naší reprezentace s Nizozemskem).

Hledá se tu dlouhá travnatá rovinka – Keňani chtějí trávu (já bych byla taky radši), ta tu ale není, tak končíme na dlouhé sedmistovkové rovince v letenském parku. Dohadujeme se, co vlastně půjdeme. Michal překládá, kluci nás řadí. Čekají nás dvoustovky s meziklusem. Zatím. Rozbíháme se a ze začátku to docela jde. Postupně se vždycky z davu oddělí několik našich běžců-chlapů, dav se natahuje a seběhne se ve chvíli meziklusu. Pro Keňany to je nejspíš na půl plynu nebo ještě méně, běhají mezi námi, občas zrychlují a povzbuzují nás, kluci i holky. Kolik jsme jich vlastně šli? V další fázi se běží čtyři sta, klus a dvěstě. Dvakrát. Nebo třikrát? Ani to nepočítám. Mnohem více mne zajímá jejich styl. Došlapují měkce a přitom rychle a nelze si nevšimnout, že hodně zakopávají. Jejich krok má velký rozsah. Trochu lituju, že nejsme třeba na škvárové dráze – dal by se změřit.

O zakopávání hodně přemýšlím. My tu většinou běháme „efektivně“, bez pohybů navíc. Vzhledem ke své sprinterské anamnéze to trochu znám, ale dovedu a vydržím to snad jen na stovce. Dlouhé běhám také „úsporně“ a na fotkách mi připadá, že snad jen jdu. Tady bude na čem pracovat – například i podle ChiRunningu se doporučuje prodloužit krok ne dopředu, ale naopak dozadu, a všechno uvolnit. Inu, všechny cesta vedou do Říma.

Na závěr běžíme šestistovku. Tak, jak kdo umí. S nimi o závod. Jen Michal říká našim momentálním trenérům: „No injury, please…“ Tak tedy jedeme. Chlapi v modrých soupravách napřed, poté naši rychlíci, držím se za nimi. V sobotu jsem běžela na lize 800, 400, 1 500 a 4x400 – tady jsem si připadala dost podobně. Keňské běžkyně zezadu povzbuzují ty naše. Rovinka je nekonečná, v nohách cítím ještě tu ligu – a tak si oddechnu, když si v pomyslném cíli postupně plácnu s těmi, kdo už doběhli. Congratulations…Gratuluju, vyhrála jsi to mezi ženami, řekl mi jeden z rychlonohých běžců. Příjemně to od něj zahřálo – lehké to také nebylo. V klubu v Running Mallu jsou také zdatné běžkyně, s nimiž jsme chvílemi „závodili“.

Plácáme si s dalšími, kteří přibíhají - a míříme klusem zpátky. Sama bych to v takovém tempu určitě nedala. Trochu protažení na závěr a „Thanks, good luck“ na rozloučenou. Příště je asi zase uvidím jen na startu… a pak někde na trase, jako vždy s několikakilometrovým zpožděním.