• Běhání: konečně sport, který mě neštve

      10:16,  aktualizováno  13:16
    Ještě před třemi lety jsem běhání nenáviděla, běžci v parku mi přišli jako cvoci s masochistickými sklony a krom basketbalu (měřím 155cm) jsem neměla neoblíbenější sport. Co mě tedy nakonec přimělo se rozběhnout a proč jsem se doteď nezastavila?
    Ilustrační foto.

    Ilustrační foto. | foto: Reuters

    Vždycky jsem byla sportovně založená. Jako malou mě naši zapsali na hodiny tenisu. Na kurty se jezdilo půl hodiny, musela jsem tam být každé úterý a ten sport, který se mi tak líbil, spočíval v nekonečném odehrávání míčků do prostoru. Každé pondělí jsem se modlila, aby zítra pršelo a byla mokrá antuka. Kupodivu to fungovalo, takže jsem tam byla všehovšudy pětkrát a nenaučila se nic. 

    V šestnácti jsem si řekla, že bych se ten elegantní bílý sport přece jen měla naučit, koupila jsem si oblečení (to je základ úspěchu) a chodila trénovat. Dneska jsem schopná si slušně zapinkat, ale neumím to tak, jak bych chtěla. Nejsem schopná se u toho odreagovat a neřeším nic jiného, než jak u toho vypadám, a že mi to vůbec nejde. To se projevuje záchvaty šílenství, mlácením raketou o zem a míčky vzteky odpálenými daleko za plot kurtu, takže u toho vypadám ještě hůř. A ke všemu to vedro. Mám pocit, že kdyby všude bylo patnáct nad nulou, na kurtu bude vždycky jednou tolik.

    Jeden čas jsem chodila plavat. Vždycky po škole na hodinku do Podolí. Plavání je super. Není vám vedro, nepotíte se (nebo to aspoň necítíte) a nenamáháte klouby. Ale představte si, že je leden a vy máte vlasy, jak se říká, do půl pasu. Ta hodinka navíc, strávená zápolením s dýchavičným erárním fénem, mě od plavání odradila. Přesedlala jsem na kolo, to přeci umí každý. 

    K narozeninám jsem si přála silničku (přece nemůžu jezdit jen tak na nějakém kole jako všichni!) a už se viděla na nějakém amatérském závodě. Skončilo to zjištěním, že mi to sice hrozně baví, ale nezmůžu se na víc než na rekreační výjezdy s cílem v hospodě, kde nikdo nepozná, že nejsem až takový závodník, jak to podle kola vypadá. Na konci jednoho takového výletu, v posledním stoupání před posledním sjezdem mi došel dech a potupně jsem musela své závodní kolo protlačit vesnicí kolem hospody a úřadu. To byl moment, kdy jsem se rozhodla něco dělat s kondicí.

    Běhání mi přišlo jako nejlepší alternativa. Můžu jít, kdy chci, kam chci, zezačátku klidně v noci, aby mě nikdo neviděl, jak lapám po dechu. Nakoupila jsem si stylové oblečení (to je přece základ) a v cestě mi stál už jen psychický blok z gymplu, kde jsme na hodinách tělocviku byli nuceni běhat dvanáctiminutovku. Naprosto nerozcvičení, nerozběhaní, líní. Ještě teď mi píchá v bohu, když si na to vzpomenu. Navíc tím hrozila špatná známka, takže teoreticky i dvojka z tělocviku, kterou bych nerozdýchala. V celé třídě tyhle hodiny vypěstovaly odpor k běhání, který mi vydržel do jednadvaceti let. Blázni, říkala jsem si o lidech, kteří kolem mě probíhali v parku. Dobrovolně se chodí uhnat. A teď tu stojím, v běžeckých botách, funkčním tričku, s empétrojkou v ruce.

    První výběhy byly boj o holý život, ale uvědomila jsem si jednu věc: běžím, neběžím úplně pomalu, a když nemůžu, tak dělám, že se protahuju. Nikdo neví, jestli jsem uběhla kilometr nebo deset, nikdo si nemůže myslet, že běhám nějak blbě, protože běhat blbě se až tak úplně nedá. Na rozdíl od jiných sportů mě běhání neštvalo. Nemusela jsem se sama před sebou stydět, že u toho vypadám jako nemehlo, i když to třeba nebyla pravda. Nemusela jsem mít strach, že odpálím míček na vedlejší kurt a budu trapná. Nemusela jsem horko těžko shánět spoluhráče, kterému bych se hodinu dopředu omlouvala, že to zas tolik neumím. A co je hlavní – nemusela jsem řešit, v kolik mám být ve fitku, že se mi dneska úplně nechce, že mi propadnou hodiny na permanentce. Když vás to po patnácti minutách přestane bavit ve fitku, tak už tam tu hodinu nějak vydržíte, ale netěší vás to. Když po kilometru zjistíte, že se vám neběhá dobře, tak se prostě vrátíte. Není na tom nic hloupého. Vlastně si toho ani nikdo nevšimne. A proto je běhání super. Nemusíte přemýšlet, jak vás vnímá okolí, ale prostě si to jen užíváte. Odreagujete se. A taky proto, že máte pořád chuť překonávat rekordy. 

    Nejdřív jste rádi za tři kilometry bez pocitu, že vám to roztrhne játra, potom za deset. Pak cítíte, že se vlastně ani nezadýcháte a s kamarádkou si po třech skleničkách veltlínského plácnete a najednou jste přihlášení na půlmaraton, ani nevíte jak. Ale co, když jsem uběhla deset, dám i dvacet (jedna a něco). Moc netrénujete a plácáte se po zádech s tím, že na to máte tři hodiny. To už přece v nejhorším nějak dojdete. Jde o to se zúčastnit. Jenže pak vám na osmnáctém kilometru ta paní v mobilní aplikaci dá naději, že byste to mohli stihnout pod dvě hodiny. Tak to nakonec stihnete.

    A tohle mi na běhání baví nejvíc. Nejen že mě ten sport neštve, ale můžu si i zazávodit. Ne ani tak se všemi kolem, ale hlavně sama se sebou a se svým nejrychlejším časem.  A jako vedlejší produkt (pardon, kvůli tomu jsem vlastně začala běhat, málem bych zapomněla!) jsem si zlepšila fyzičku. 

    Takže mě díky běhání mnohem méně štve kolo, když musím jet do kopce, nebo tenis, když musím doběhnout nějaký zákeřný smeč. A pak – ráda sportuju sama, ale taky mám ráda pocit, že v tom zas až tak sama nejsem. Proto mám ráda běžce a jejich vzájemné pozdravy nebo uznalé pokývání hlavou, když si zrovna "dávám" schody v parku na Letné. To se pak cítím víc jako machr než s kolem za pětatřicet tisíc.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Běhání: konečně sport, který mě neštve

    A29n16h 25Q96u23a79n
    T36r18a35n
    Když jsem si četl ten článek, tak jsem se v něm úplně viděl... jako kdybych četl něco, co jsem sám napsal. Je pravda,...
    L75u46b96o67m57í50r
    D98u45f77e70k
    Foto špica článek. Do letoška sem vždy běžel jen 1 běh u nás, na něj tak 4x příprava. Letos nejdřív 3-měsiční trénink a...
    J98a25n
    M76o22š20k27v36a54n
    Dobrý článek, nějak mi to ještě víc začalo vrtat hlavou. Je pravda, že vše je jen v nás. Já si prozatím vždycky našel...
    J97a54r83o14m24í18r
    M57a57t30ě10j66e70k
    ...krásný... :-)

    V diskusi je 5 příspěvků, poslední příspěvek 22. 5. 2014, 0:42

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.