Maso se začalo zavádět do jídelníčku sportovců postupně. Ti jedli hlavně chléb a sýr, pili pak ředěné víno | foto: Profimedia.cz

Archeologie běhání: 7 litrů vína denně, ale i trénink o chlebu a sýru

  • 0
Antika byla dobou sportu zaslíbenou. Atlet byl hrdinou, vzorem, jehož stravovací návyky propírali i autoři slavných spisů. Ti nejlepší měli své trenéry i „výživové poradce“, říká archeolog Ladislav Stančo, odborný asistent Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Antičtí atleti byli – stejně jako dnešní sportovci – vzorem tělesné i duševní zdatnosti. A předmětem učených svazků. Slavní autoři, které známe z hodin dějepisu a literatury, nezůstávali zdaleka jen u historických a filozofických spisů. Psali i o tehdejších sportovních hvězdách, jejich návycích a tréninkových plánech. I dnes se tak můžeme dozvědět, z čeho se tenkrát brala energie pro trénink a závody, kdy přišla „masová revoluce“ ve sportovní stravě a jak na běžce dohlíželi tehdejší trenéři.

Jídelníček antického běžce: obilniny, sýr a fíky

O výživě antických atletů se bohužel dochovaly jen kusé zprávy, ale jistý obrázek si udělat můžeme. „První sportovci trénovali na sušených fících, měkkém sýru a pšenici,“ říká archeolog Ladislav Stančo s odkazem na spis Diogena Láertského, který ve svém díle Životy filosofů zmiňuje i přístupy antických trenérů k výživě svých svěřenců. „Autor píše o tom, že prvním, kdo trénoval atlety na masové dietě, byl Pythágoras a první atlet, který měl onen jídelníček praktikovat, byl jakýsi Eurymenés,“ doplňuje odborník s vysvětlením, že jde zcela jistě o jmenovce „našeho známého“ Pythágora – ten byl totiž naopak velkým propagátorem vegetariánské diety.

Recept na kondici: devět kilo masa, litry vína

„Hodně bylo napsáno o výživě zápasníka Milóna: jedl prý denně devět kilo masa a devět kilo chleba, zapíjel to 7,5 litry vína. (Řekové ovšem pili víno zásadně ředěné vodou.) Vědci to přepočetli na 57 000 kcal (238 500 kJ) za den,“ říká archeolog Ladislav Stančo.

I antika měla své výživové průkopníky. Stačilo, aby některý ze sportovců senzačně zvítězil, nebo dokonce sbíral jeden vavřín za druhým, a dříve nebo později se začala probírat jeho dieta. Ladislav Stančo zmiňuje konkrétní doložený případ: „Autor Pausániás píše, že jistý Dromeus „získal dvoje vítězství v Olympii, právě tolik v pýthijských hrách, troje na Isthmu a patero v Nemei. Říká se, že si usmyslel jíst maso, do té doby byl totiž potravou závodníků pouze sýr podávaný z košů.“

Dromeus ze Stymfalu závodil v polovině 5. století před naším letopočtem, změna ve stravovacích návycích atletů se tedy odehrála zhruba v oné době.

Maso a ryby jako revoluce ve sportovním jídelníčku

Další zmínky o dietě, ale i o zvycích sportovců najdeme ve spisu O gymnastice autora Filostrata. Jejich životní styl byl z dnešního pohledu možná poněkud spartánský; co se ale týče samotné diety, konzumovali nutričně velmi kvalitní potraviny, ne nepodobné dnešním porcím libového masa či celozrnným sucharům. Bílý chléb byl v té době (i v dobách pozdějších) výsadou bohatých. Pokud se někdo živil plackami z hrubé pšenice, dnes bychom řekli celozrnným pečivem, byl to buď chudý vesničan, nebo věděl, proč to dělá. A to byl případ sportovců.

Gymnasia a palestry: trénink, studium a hygiena

Řekové cvičili v tzv. gymnasiích, což byly vzdělávací instituce řeckých měst s velkým důrazem právě na tělesná cvičení. Na trénink dohlíželi takzvaní gymnastés, kteří jednotlivcům doporučovali konkrétní cvičení. Byly tam ovšem také osoby pověřené péčí přímo o tělo sportovců: před tréninkem je natírali olejem, což byla součást hygieny, kdy se během cvičení olej smísil s prachem a po skončení tréninku se seškrabal speciální bronzovou škrabkou (tzv. strygilos) i s nečistotami z těla pryč. Pak následovala koupel v chladné vodě – lázně s teplou vodou zavedli teprve změkčilejší Římané. Máme doloženy malé vodní nádrže přímo u sportovišť, kde se mohli borci vykoupat.

Filostratos popisuje, že „sportovci se za starých časů myli v řece a pramenech, naučili se spát na holé zemi, jiní na ložích ze slámy sebrané na poli. Jejich jídlem byl chleba z ječmene a nekvašené chlebové placky z neproseté pšenice. Z masa jedli hovězí (voly, býky), kozí a jelení. Natírali se olejem z divokých oliv. Tento životní styl přispíval k jejich odolnosti vůči nemocem a udržoval je dlouho mladé. Někteří závodili na osmi olympijských hrách, jiní na devíti.“

To je výdrž, kterou mohou dnešní sportovci svým antickým předchůdcům leda závidět. Nutno ale dodat, že přehledy o antických cílových časech a nárocích na atlety bohužel nemáme. A také to, že se v té době i na hlavních soutěžích závodilo v různých věkových kategoriích.

Ladislav Stančo upozorňuje, že ve starém Řecku se maso jedlo opravdu málo. „Často to bylo jen tehdy, když proběhla v sousedství nějaká větší oběť ve svatyni a kněží se o maso podělili s celou komunitou. Šlo o kozí či skopové, v Římě zase často o vepřové maso,“ upřesňuje. Stravovat se tedy systematicky masem byl v té době opravdu výstřelek. Jako zajímavost pak archeolog zmiňuje také Filostratovy připomínky k přístupu trenérů v římské době: „Autor si stěžuje, že se všechno změnilo, trenéři jsou na sportovce moc hodní, doktoři doporučují bílý chléb z mleté moučky posypaný makovými semínky a zavádí se jezení ryb, což je v rozporu s předchozí praxí. Zavedlo se prý také jezení vepřového,“ říká.

Spolu s vývojem tréninku (na který jsme si posvítili v minulém článku) a nároky na sportovce se tedy nutně vyvíjela i sportovní strava. Jednou z příčin byla i neuvěřitelná obliba pravidelných her v Olympii (pořádaly se od roku 776 př. n. l.), kam se sjížděly sportovní hvězdy z celého antického světa, tedy třeba až ze Sicílie. Uspět zde nebylo snadné: probíhaly zde třicetidenní kvalifikační závody, z nichž tehdejší porota vybrala jen ty nejlepší. A sportovci rychle pochopili, že i kvalitní strava může být rozhodující.