Anežko, cítíte se jako atletická hvězda?
No ani ne. Kdysi jsem si říkala, že až jednou třeba něco vyhraju, tak budu fakt dobrá. No, a když se tak stane, tak to nakonec ani tak nevnímám. Ale hvězda? To ne. Tedy jednou jsem byla s kamarádem na kafi a dostala jsem zákusek zdarma, protože mě v tom podniku někdo poznal. To bylo vtipný. (smích) Popravdě jsem nesmírně ráda, že to jde takhle dobře. Je skvělé, že můžu dělat to, co mě baví, a že můžu dělat radost nejen sobě, ale i ostatním.
Takže vás lidi poznávají?
Občas ano, ale že by to byla nějaká smršť, to zase ne. Lidi kolem mě se chovají pořád stejně, maximálně mi jich víc pogratuluje na závodech.
Jaká byla vaše cesta ke sportu?
Jsem ze sportovní rodiny, rodiče ale vrcholoví sportovci nejsou. Jako děti jsme se sestrou měly hodně energie, pořád jsme někde lítaly a chtěly ve všem stačit staršímu bráchovi. Pak si nás v Rumburku všimla jedna trenérka a přivedla nás k atletice, která se nám vždycky líbila.
Anežka DrahotováVěk: 19 let
Bydliště: Rumburk, trvalejší pobyt v Jilemnici
Oddíl: USK Praha
Úspěchy: hlavně v chůzi: 1. místo na MS juniorů Eugene 2014, 1. místo na ME juniorů Rieti 2013 , 3. místo na ME Zürich 2014. Běh: Sportissimo Prague Halfmarathon 1.česká žena 1:14:25, |
V kolika letech jste s ní začala?
Kolem deseti let, do té doby jsem sportovala jen tak sama. S trenérem jsem začala spolupracovat kolem dvanácti.
Chytlo vás to hned?
To jo. Jsem hrozně soutěživá.
Jste hyperaktivní?
Neřekla bych, bez sportu si ale život nedokážu představit.
Děláte tři sporty - chůzi, běháte a jezdíte na kole. Co bylo první?
Začala jsem obecně s atletikou, tedy běháním. Pak jsem se dala na chůzi, která u nás zase tak populární není. Kolo bylo jako poslední, a to díky trenérovi, který býval cyklista a hned nám ho sehnal. Jezdím na něm velkou část přípravy, a tak se vlastně zjistilo, že mi to docela dobře jde. (smích)
Chcete mi říct, že průpravou na chůzi je kolo?
Na všechny vytrvalostní sporty, mluvím hlavně o té objemové přípravě. Nedokážu si představit, že bych jela na soustředění bez kola a v zimě bez běžek. To by mě nebavilo.
Proč jste si vlastně vybrala jako svůj hlavní sport chůzi?
V Česku ji moc lidí nedělá, takže občas na závodech někoho z běhu šoupli na chůzi. Říká se proto, že komu nejde běh, dělá chůzi. Já si myslím, že se mi to povedlo trochu vyvrátit, ač vím, že v běhu mám rozhodně ještě velké rezervy. Vlastně běh moc netrénuji, jenom občas nějaké výklusy, abecedu nebo překážky.
Takže vás láká i běh?
Chtěla bych se připravit teď na Evropu (HMS Evropy Praha, 5.–8. března 2015), když se to nepovede, nic se nestane. Jsem zvědavá, jestli mě to někam posune, proto teď zařadím běžecké tréninky. Jinak se běhu moc nevěnuji. Když mi teď jde ta chůze, říkala jsem si, že běh do olympiády ne. Pak bych třeba zkusila maraton nebo půlmaraton, ty ve městě mě baví.
Když už běžíte, co vás na tom baví?
Je to prostě jiné než chůze, kde musíte pořád kontrolovat techniku. Baví mě, že můžete klusat, kdy a jak chcete, pomalu, rychle. Je to přirozenější a neznám lepší pocit než po doběhu. Běh je nejsnazší cesta, jak si dobře zasportovat.
A co vás naopak baví na chůzi?
Baví mě skloubit vytrvalost a techniku.
O chůzi
Prozraďte mi, máte na chození jiné boty než běžecké?
Když jdu běhat, tak mám boty s vyšší podrážkou. Na chůzi nosím většinou maratonky s nejslabší podrážkou. Na trénink můžu mít i se silnější podrážkou, ta ale musí být po celé ploše, ne jen pod patou. Fakticky jsou však chodecké boty stejné jako na běhání.
Je chůze hodně o chycení rytmu?
Určitě. Většinou je trať přímá, méně zatáček.
Hodně musíte taky zapojovat horní část těla.
No, ono je třeba zapojit ji úsporně, mít tělo zpevněné a pomáhat si rukama.
Jak se na chůzi vlastně trénuje?
Nejvíc hodin strávím na kole, ale samozřejmě, že chůze dělá taky hodně, před závodem chodím každý den. Ono, když delší dobu nechodíte, tak malinko zapomenete techniku. Popravdě, když si můžu vybrat, jdu si raději zaběhat, to si můžu i povídat, to u chůze ne, neumím jít tak pomalu. Jinak jsou chodecké tréninky podobné jako u běžců: úseky, tempová vytrvalost...
O jaké rychlosti mluvíte?
Kolem 5:30 minut na kilometr při obecné vytvalosti, kolem 4:20-5:00 při úsecích, samozřejmě záleží na délce a počtu opakování.
5:30 na kilometr? Tak rychle většina lidí ani neběhá. Vy byste v tom běhu mohla být opravdu dost dobrá. Nevrhnete se na něj přeci jen pořádně?
Ne, teď opravdu ne. Loni jsem sice běžela desítku pod 34 minut, takže si myslím, že by mi to mohlo jít, ale cítím ještě rezervy. Zajímalo by mě, kam bych se dostala, kdybych se na to zaměřila. Na vrcholové úrovni totiž nemůžete dělat tyhle dvě věci najednou. Jsem si vědoma, že pokud chci dělat top úroveň, musím si vybrat jen jeden sport.
Co u chůze nejvíc bolí?
Paradoxně je to méně náročné na kyčle než běh, nejsou tam nárazy. Začátečník bude asi mít problém s vypracováním svalů na holeních, ty pomáhají přitáhnout špičku. Jinak chůze bolí stejně jako běhání.
Má Anežka Drahotová v porovnání s ostatními dobrou chodeckou techniku?
(smích) Nechci se chlubit, ale myslím, že ano. Ještě mě nevyloučili ze závodu, nemívám ani napomenutí.
O plánech a olympiádě
Váš život se točí vlastně pořád kolem sportu. Tušíte, jak budou vypadat vaše další dva tři roky?
Měla jsem nějakou představu, ale vyvíjí se to. Nemám moc dobrou zkušenost s přílišným plánováním. Příští rok se chci víc věnovat kolu, pak se budu připravovat na chůzi na olympiádu, po ní zkusím zase více běh. Letos v prosinci jedeme na přípravu na Kanáry, bereme si kola, uděláme tam hodně objemové práce, budu z toho dlouho těžit. Dál prostě moc nevidím. (smích)
Co vás žene ve sportu dopředu? Uznání?
Uznání ne. Touha po úspěchu ano, ale ne v očích cizích lidí. Spíše touha být nejlepší, dokázat si, že to dokážete. Je sice hezký, když jsou na vás pyšní rodiče, ale především to dělám pro sebe, jinak se to nedá.
Sníte o tom, že vyhrajete olympiádu?
Sním, ale vím, že to může a taky nemusí nikdy vyjít. Je mi jasné, že na OH přijede každý na sto procent připravený a že třeba právě vy nemusíte mít svůj den. Důležité je postavit se na start zdravý, musíte mít i štěstí.
Dobře víte, že i přes připravenost může přijít špatný okamžik - zranění, diskvalifikace…
Je to strašná hrozba, ale zatím se mi vyhýbá, zlepšuji se každým rokem, víc trénuju, zranění mě nebrzdí. Doufám, že až to přijde, tak se s tím poperu. Jistotu vám však nikdo nedá.
Co se vám honí hlavou během závodu?
Soustředím se na závod, nic víc. Někdy třeba do poslední chvíle, to mluvím o chodeckém závodu, myslím na to, jak ušetřit síly.
Zmínila jste chůzi, jak přemýšlíte u těch dalších?
Při běhu si můžu více rozložit síly, jen občas malinko zrychlím, když zrychlí někdo, koho se chci držet. Na kole se ale jede zase jinak, když někdo nastoupí do kopce už na pátém kilometru, já ho musím akceptovat. To mi hodně dává i do běhu.
O tréninku
Nastane někdy situace, že se vám prostě nic nechce?
To určitě. Paradoxně mám víc problém s lehčími tréninky, než s těmi těžšími. U těch těžkých vím, že bude těžký, tak se připravím psychicky, a vím, že mě to posune dál. Když se mám jít ale jen tak vyklusat, tak to někdy bojuju.
Jdete někdy s trenérem do konfrontace?
Když jsme spolu s trenérem Ivem Pitákem začínali trénovat, byl z prvního soustředění úplně nesvůj. Pořád nám přidával, protože my měly stále dost síly, ale na konci ještě byla rezerva, teď už trénuji dost, stále ale je kam trénink posouvat. Rok před Moskvou (MS v atletice 2013) a letos už to na tréninku hodně bolelo. Chodili jsme třeba 40 pětistovek, to je strašný. Trenér ví, co zvládnu, a pozná, když mám dost. Když už nemůžu, tak zkoumá, jestli za tím nejsou zdravotní problémy nebo únava. Je sice důležitý trenérovi umět říct ne, jsem ale ráda, že je trochu neústupný.
Regenerujete hodně?
Hodně tomu věnujeme. Podle mě je nejlepší regenerace plavání, někdy jsem ale už tak unavená, že jdu raději do sauny. Když jsme na soustředění, tak mi pomůže pořádné protáhnutí. Chodím taky na reflexní terapii, pravidelně k fyzioterapeutovi. No není toho málo.
Jste v tréninkové skupině, prozraďte, jaký to je vlastně život?
Jsme teď se sestrou a ještě dvěma kluky v Jilemnici, ostatní kluci jsou v Praze, takže se vidíme hlavně na soustředění. Je fajn mít dobrou tréninkovou skupinu, je to hodně o osobních vztazích. Známe se dlouho a víme o svých náladách. Buď funguje tréninková skupina, nebo funguje tandem trenér-závodník.
Hádáte se někdy?
Taky, ale za chvíli o tom nevíme. Když před velkými závody musíme shazovat váhu, tělo je ve stresu a to jsme občas nervózní. (smích)
Jak to vypadá, když shazujete kila?
Váha je moje prokletí, je těžké naučit se znát svoje tělo a vědět, kam až můžu zajít. Pohybuji se na hranici hubenosti a anorexie a je těžké tu hranici nepřekročit. Trenér mě ale přesvědčil, že můžu závodit ještě na vyšší váze, než občas mám. Před závodem měním složení jídelníčku, ubírám sacharidy, nahrazuji je bílkovinami a zeleninou, používám výživové doplňky…
A pak „zhřešíte“?
No, největší chuť k jídlu mám, když nic nedělám. Teď jsem byla pár dnů v Římě na dovolené a snědla jsem toho dvakrát tolik než normálně. Musím se v době volna hlídat, moc ráda jím. (smích)
Jste žravý typ?
Před závody nemusím jíst vůbec, jinak miluju italskou kuchyni, ryby, těstoviny. Umím si jídlo užívat, ale občas mám takový ten klasický záchvat žravosti. Přes Vánoce už se sebou trochu bojuju a vynechávám babiččiny králíky.
Co vy a alkohol?
Na soustředění s sebou vozí trenér plzeňské. Po sezoně se pivu nebráním, ale raději mám víno. Bankety po velkých závodech člověka samozřejmě svádí. Je to na naší zodpovědnosti, každý za sebou máme nějaký úlet. Chce to být hodně opatrný.
Běžci mají běžecké prázdniny během roku. Co chodci?
Volno míváme na podzim. Po Curychu (ME, 12.-17. srpna 2014) jsem třeba nechtěla o chůzi ani slyšet. Měla jsem volno, tak jsem jezdila na kole. Zpětně si vždycky říkám, že jsem si ho málo užila, a naopak, když mám volno, tak už zase chci strašně něco dělat.
Když máte čas, co děláte?
Škola mi naštěstí vychází hodně vstříc, takže se nemusím tolik honit. Docela ráda čtu a mám ráda, když na některých místech není internet. Musím se přiznat, že ráda aktivně odpočívám, tedy na horách, v přírodě. Moc ráda s bráchou lezu po skalách. Někdy zase zajdu do divadla nebo kina.
Co kluci? Stíháte je?
Stíhat se to dá, jde jen o to najít někoho, kdo bude tolerovat moje aktivity. Stihnout se dá ledacos, když se to dobře rozloží.
Kde se vidíte za dvacet let?
Chtěla jsem jít studovat architekturu, ale nějak na to není čas. Nevidím se ani ve sportu, sportovat určitě budu, ale moc si sebe neumím představit v nějaké funkci. Chtěla bych se spíše od vrcholového sportu oprostit a být víc s lidmi. Pokud se ještě dostaví nějaké úspěchy a já věřím, že se ještě dostaví, tak bych nerada jen vzpomínala.
