Doposavad jsem celý život před něčím utíkala. Před tou malou, tlustou a nemotornou holčičkou, kterou jsem bývala v dětství. Snažila jsem se před ní schovat a dělala vše pro to, abych jí nemusela být, neboť to bylo velmi bolestivé. Mylně jsem si spojila obraz štíhlého těla s dokonalým štěstím a láskou a podvědomě si nastavila vzorec: Dokud nezhubneš a nebudeš "normální" jako ostatní, nebude tě mít nikdo rád.
Tímto způsobem jsem zdrhala sama před sebou, před svým odrazem v zrcadle, toužila po uznání a začlenění do kolektivu. Myslela jsem si, jak běžím vstříc šťastnějším zítřkům, když se mi podařilo zhubnout (samozřejmě značným omezením jídla), ale s mírou vyhublosti rostla též míra stále se zmenšujícího sebevědomí.
adidas Women's ChallengeHledáte motivaci, příběhy, podporu nebo jen kamarádky se stejným koníčkem? Přidejte se k nám na Facebook do skupiny adidas Women's Challenge! |
Jak to? Ta malá, tlustá, mlsná, líná a nešťastná holčička byla rychlejší než já. Za tu dobu mé slepoty a hluchoty všech dobře míněných rad okolo sebe vyrostla do gigantických rozměrů, předběhla mě a jednou na mě vybafla se slovy: "Já jsem tady a jsem tvá, mě se jen tak nezbavíš, chacha!"
V tom tkví kouzlo problémů. Když děláme, že je nevidíme, mají čas a prostor růst, rozhodně nikam nezmizí. Je strašně jednoduché si postěžovat, ale vlastně celý život nic neřešit. Pokud nás opravdu něco trápí, stále se nám to v různých situacích připomíná, dohání nás to. Je to jako hnisající rána. Když ji přelepíme náplastí, za chvilku nám o sobě dá vědět ve velkém. Pokud všechen hnis vymáčkneme a ránu vyčistíme, což je ukrutně bolestivé, máme vyhráno.
Nakonec mi nezbylo, než toho tlusťocha a lenocha v sobě přijmout a normálně si s ním pokecat. Smířit se s tím, že ho v sobě mám. Vždyť na tom není nic špatného, dát si občas knedlo vepřo, zmrzlinový pohár, jen tak sebou hodit na kanape a mít nohy nahoře.
Byla to ovšem dlouhá štreka, tohle zjistit. Může vám to, kdo chce, jak chce vysvětlovat, vyzkoušet si to ale musíte sami.
Proč tohle všechno píšu? Chci se naučit správně běhat. Mám možnost využít toho nejlepšího trenéra v tomto oboru. Soustředím se na správnou techniku a držení těla, ale zjišťuji, že nejdůležitější je se uvolnit. Nechat tělo běžet tak, aby pohyb vykonávalo co nejpřirozeněji.
V tom mi brání zase ty problémy. Tuhnu. Už ale před nimi nechci utíkat. Vím, že řešit je je sice bolestivější, ale efektivnější. Už nechci utíkat, ale běžet. Běžet vstříc svým problémům, protože jedině tak se mi poběží zase o něco lépe.
