Poslední závod série Runczech v letošním roce, který se konal 14. 9. 2014 v severočeském Ústí nad Labem, symbolicky rovněž uzavřel i mou osm měsíců trvající účast v projektu adidas Women´s Challenge 2014.
Půlmaraton v Ústí nebyl mým prvním letošním uběhnutým půlmaratonem, absolvovala jsem ještě červnový půlmaraton v Budějovicích, ale zde se mi díky horkému počasí a nepříliš dostatečné přípravě na vysněný čas a ani pozitivní dojem z celého závodu nepodařilo dosáhnout. Ve zhodnocení závodu v článku pro Rungo.cz jsem slíbila úspěšný reparát, a na tom bylo začít třeba pracovat neprodleně…
Moje letní příprava se vedle již zaběhnutých volnějších výběhů objevila rovněž speciální silová příprava, sloužící k posílení ochablého svalstva především v oblasti břicha, zad, středu těla a vlastně celého vršku těla; dále trénink rychlosti a v neposlední řadě i objemový trénink. Dva vsunuté tréninkové týdny, kdy jsem se na čas ocitla mimo dosah telefonů a e-mailů a věnovala se téměř výhradně běhání v terénu, spánku a dobrému jídlu, mě raketově vystřelily kupředu.
Do letní přípravy jsem si vsunula dva kontrolní závody, a to závod v červenci ze série Run-tour na 5 km v Liberci a později v srpnu Night-Run 10 km v Brně. Na obou závodech jsem si potvrdila, že příprava nese své ovoce a fyzička má stále vzestupnou tendenci. Co se mi stále jen nepodařilo prolomit, byly dlouhé běhy. V kýženém tempu se mi stále nedařilo vydržet celou naplánovanou tréninkovou dávku, kterou jsem měla dle papírových předpokladů v pohodě zvládnout. Nevzdávala jsem to, a i přes trvalý neúspěch jsem týden co týden nabalovala další kilometry. Vždy jsem tedy alespoň dodržela objem, i když jsem v průběhu výběhu zpomalila až o minutu na km. Dva týdny před půlmaratonu konečně přišel zlom a já jsem v plánovaném půlmaratonském tempu dokázala uběhnout celý trénink v rozsahu téměř celého půlmaratonu.
Po spíše uvolňujícím pražském závodním víkendu, kdy jsme se se všemi holkami z aWCH snažily pomáhat prvozávodnicím, mezi které jsem hrdě přivedla i svou dceru, která mi ostatně udělala velkou radost svým velmi solidním výkonem v závodě na 5 km, tu najednou bylo tolik očekávané a tolik obávané Ústí. Již v únoru jsem si vytyčila, že tady bude to místo, kde prodám celých osm měsíců přípravy.
Ústí nad Labem nás nepřivítalo zrovna přívětivě, zamračené počasí jakoby chtělo potvrdit výhružné snímky meteorologických stanic, že v 11.00 hodin začne hustě pršet a nepřestane po celou dobu závodu. V 11.06 na naše hlavy začaly padat první kapky poměrně vydatného deště a nepříjemné obavy se začaly naplňovat. Spolu s faktem, že mě na startu poměrně vydatně „táhl“ lýtkový sval po tréninku z předchozího dne a rozjíždějící se zánět v krku, situace nevěstila nic dobrého. Ale jak jsme si říkaly s kamarádkou Zuzkou Schwarzmaierovou před startem, vše je v hlavě a nemá smysl se už na nic šetřit. Shodly jsme se na taktice, že z plánů na osobák neslevíme, i kdyby nás to mělo stát předčasný konec. Závod jsem se snažila tedy rozeběhnout co nejpomaleji to šlo, abych otestovala svůj skutečný fyzický stav, a tomu uzpůsobila nároky na finální výsledek, ale to moc nešlo. Chladivé kapky vody za krkem a snad půl tuny vážící boty, již po pár stech metrech zcela promáčené, jakoby automaticky zrychlovaly krok. Navíc neskutečné salvy nadšení a povzbuzení od přihlížejících diváků tlačily závodníky kupředu rychleji a rychleji. Navzdory mým plánům na velmi pomalý start jsem se již po několika málo km nacházela na svém plánovaném půlmaratonském průměrném tempu. V hlavě se mi tedy urychleně přeskupily taktické plány na pomalý začátek, rychlý střední úsek a pomalý závěr a téměř od začátku jsem držela rovnoměrné tempo, které jsem v podstatě neopustila celý závod, až na závěrečných 2 – 3 km závodu, kdy už bylo tělo opravdu vysílené a věděla jsem, že na předem stanovený limit 2:15 bezpečně dosáhnu. Výsledný čas 2:13:46 pro mne znamenal v podstatě desetiminutové zlepšení od poledního půlmaratonu v Budějovicích a hlavně důstojný konec mého působení v tomto unikátním projektu. Osm měsíců po Cooperově testu, který se běží 12 minut, a který jsme všechny členky projektu povinně absolvovaly na začátku, jsem dokázala uběhnout půlmaratonskou trať v rychlejším tempu.
Účast v projektu mi však jen nepomohla pouze shodit nějaká ta nadbytečná kila a uběhnout půlmaraton ve snesitelném času, ale pomohla mi vůbec otevřít dveře do běžeckého světa, který pro mne byl vždy takovým tajuplným lákadlem, poznat nové a velmi zajímavé lidi, naučit se vnímat krajinu, která mě obklopuje, vrátit svému tělu disciplínu a řád a v neposlední řadě rovněž i přivést dceru zpět k aktivnímu sportu.
A tak tedy projektem pro mne vlastně nic nekončí, ale naopak začíná, a za to díky nejenom milému Ústí, ale projektu, firmě adidas, která nám jej zprostředkovala a po celou dobu se o nás materiálně starala, lidem z Rungo.cz, Milošovi Škorpilovi za odbornou pomoc, „mým“ holkám z naší skupinky a všem dalším a skvělým lidem, které jsem za těch 8 měsíců skrze běh poznala. Se všemi se těším již brzy naviděnou a novým gazelkám přeju, ať jim projekt přinese minimálně tolik, kolik přinesl mě.
