• Alena: Už vím, že tělo se má poslouchat

    Nejprve dlouho váhala, pak přišlo velké rozhodnutí, velké odhodlání a obří nasazení. Až moc velké, jak se ukázalo. "Přepálila jsem začátek, ale dalo mi to šanci uvědomit si, že nic se nedá uspěchat," říká Alena Maňáková, členka týmu adidas Women´s Challenge.

    Alena už běží pro sebe, nechce nic lámat silou. | foto: archiv PIM

    Ten den jsem si řekla, že bych ráda začala běhat znovu, ale protože jsem již dlouhé měsíce předtím neuběhla ani kilometr, začala jsem mít nepříjemné tušení, že přípravu na letošní pražský půlmaraton pravděpodobně nezvládnu. Obcházely mě pocity o vlastní nesoudnosti, přesto jsem si ale stránky prohlížela dál. Najednou jsem objevila upoutávku na projekt aWCH 2014. Bez zaváhání jsem vyplnila přihlášku. Nakonec, štěstí obvykle přeje těm odvážným.

    Jenže dny i týdny minuly, moje předsevzetí vrátit se k běhu vzala v průběhu předvánočních příprav, starostí s rekonstrukcí rodinného domů i vůbec se zimním obdobím za své. Pohled na váhu po Vánocích vůbec nevykazoval pozitivní hodnoty, ale vůle s tím něco dělat prostě chyběla. Začala klasická odkládaná: "Až po Vánocích, až po narozeninách, až po auditech …."

    Vše zarazil až e-mail, který mi přišel den před mými narozeninami: vybrali mě! Začala jsem zuřivě prohledávat počítač, co jsem jim to tam napsala, že jsem to zrovna já? Večer jsem začala studovat vše o předchozích ročnících – články i blogy holek. Četla si o jejich pokrocích, úspěších a mezitím mne začal polévat pot. Začala jsem si v duchu nadávat "Co jsi to provedla, tohle prostě nedáš!"

    Hned na druhý den jsem se šla proběhnout, abych seriózně zhodnotila aktuální fyzičku. Výsledem byly upocené tři kilometry, bolestivá lýtka a plíce vyplivnuté pět metrů přede mnou. Tenhle výběh mi na sebevědomí rozhodně nepřidal.

    Hlavou mi proběhlo tisíce myšlenek od těch, že tohle nemůže dopadnout jinak než velkou ostudou, až po ty, kdy jsem sama k sobě promlouvala a uklidňovala se, že přeci nejsem sportovní začátečník. Mám za sebou dlouhé roky sportovní kariéry v silovém trojboji, drsný trénink mi není cizí, dokonce jsem měla jednou i to velké štěstí, že jsem mohla stát v mezinárodní soutěži na stupni nejvyšším a poslouchat českou hymnu, a to chtělo velkou dávku disciplíny, morálky a fyzické bolesti.

    adidas Women's Challenge

    Hledáte motivaci, příběhy, podporu nebo jen kamarádky se stejným koníčkem? Přidejte se k nám na Facebook do skupiny adidas Women's Challenge!

    Je to již sice velká řádka let a byl to jiný sport, ale jsem to stále já, stále stejný člověk, tak přeci jen "to" v těle i v hlavě někde bude, jen "to" zase najít a aktivovat. Trošku jsem se uklidnila a pustila se do práce. Tedy do plnění tréninkového plánu, který mi zanedlouho dorazil do mé e-mailové schránky.

    Začátky nebyly vůbec jednoduché. Až do té doby jsem netušila, že se dá běhat v zimě, ve tmě, v dešti, po silnici, po cestě … prostě všude a kdykoliv. Když máte před sebou najednou papír, který jasně říká, kdy, kolik a jak máte běžet, a naopak vůbec neříká nic o tom, že nemáte běhat, když je venku zima, déšť, tma, tak běžíte.

    Měla jsem radost ze získané odvahy, ale zároveň mne přepadalo občasné zoufalství z toho, že byl pro mě trénink dle plánu příliš těžký. Nohy nestíhaly regenerovat, a tak jsem šla z tréninku do tréninku s bolestí lýtek a hlavně holení. Nechtěla jsem si připustit selhání, a tak jsem běhala i přes bolest.

    Vše vyvrcholilo jednoho dne, kdy jsem při výběhu pocítila ostrou bolest v lýtku, která mi znemožnila běžet dál. Vyzkoušela jsem to den nato, ale stejný výsledek. "Přepálila jsi začátek, takže přišel rychlý konec," proběhlo mi hlavou. Lékařský verdikt byl nemilosrdný: minimálně tři týdny bez běhu. Vyčkala jsem dva, mezitím si smutně četla o tom, jak ostatní běhají a že jim to jde moc dobře.

    Byl to čas, který jsem dostala na to, abych si uvědomila, že tělu se musí naslouchat a ne ho znásilňovat. Výpadek přišel dost včas na to, abych začala znovu a jinak. Mnohem lépe. Běhám pomaleji, důkladně se rozcvičuji, protahuji a snahou o regulaci tělesné hmotnosti pomáhám tělu se lépe poprat se zátěží. Běh jsem si začala více užívat. Tělo sice bolí, ale bolí tak, jak má.

    Od mého prvního výběhu uběhlo již několik týdnů. Mezitím jsem poznala všechny ty fajn holky z aWCH, organizátory, kteří nás vybavili nádhernou sadou oblečení, mediálního partnera Rungo.cz s lidmi, kteří dávají nejen do tohoto projektu, ale vůbec do projektu Rungo.cz opravdu celé srdce, tělo i duši, a v neposlední řadě i legendárního Miloše Škorpila. Jeho běžecké promluvy začátečníkům i tréninkové plány na internetu i v tištěné literatuře jsem hltala dávno předtím, než jsem si s ním potřásla poprvé rukou.

    A já? Výzvy se již nebojím. Uběhnout pražský půlmaraton již není mou prioritou. Vím, že bych ho uběhla, ale tak dlouhou trasu má člověk uběhnout připravený a v pohodě, ne aby byl zničený a měl v diáři zaškrtnuto "uběhnuto" a měl se čím pochlubit. Půlmaratonů se běhá hodně v průběhu celé sezony a určitě si ráda nějaký zkusím, ale dobře připravená … a snad, jednou, bůhví, si troufnu i na maraton.

    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.