Holky dobíhají do cíle.

Holky dobíhají do cíle. | foto: Marek Odstrčilík, Rungo.cz

Gazelí zářijový víkend očima čtyř z nich

  • 0
Týden před očekávaným prvním víkendem v září, kde se dvanáctka tváří projektu adidas Women's Challege měla sejít naposledy oficiálně, to mezi ženami žilo. Psaly si, jak se na sebe těší a plánovaly, jak si ten jejich „závod“ užijí.

Gazelí víkend na Grand Prix 6. 9. 2014

V sobotu ráno sbalit nějaké věci, hlavně boty a oblečení adidas na závod a samozřejmě dobrou náladu, ale ta nám s Gazelkami nikdy nechybí. Na cestě do Prahy mně volá Renča Hudcová, která mě chraplavým hlasem do telefonu oznamuje, že bohužel nedorazí, zůstává v posteli s chřipkou. Místo dvanácti už nás tedy bude jen jedenáct.

Dopravím se na domluvený sraz na Florenc, kde už čeká naše „zlato“ Hanka Vébrová. Jako vždy úsměv od ucha k uchu a to za každé situace. Povídáme a čekáme na Ladu, která přijíždí z Brna. Ráďa na nás už čeká v Running Mallu, kde si vyzvedáváme čísla a na zastávce tramvaje nebo-li šaliny (aby se holky Hanka V. a Lada nehádaly) přibíráme k sobě Haninu Marvanů a Hanku Chalupskou. Čeká nás oběd v podobě těstovin, dezert, doma vyrobený cheese cake, s láskou od Hanky V..

Převléct, sbalit věci a můžeme vyrazit. Bohužel, už nás bude jen deset. Hanka V. zůstává doma, dává nám naší gazelku a my víme, že tam i tak bude s námi a závod běžíme tak jako tak stejně pro ni.

Sraz máme u vstupu do VIP, kde na nás čekají zbývající holky, Majda s Markem a ostatní lidi z Rungo. Čeká nás společné focení, kde nás je tedy jen devět, Hana Havalcová bohužel vůbec nedorazila.

Dorazily nás pozdravit i facebookové kamarádky v čele se Sárou, která přivezla zázračné kuličky z chia semínek. Super věc! Nepotřebuje se pak na toitoiku. Tak snad nebudou účinkovat týden ….

Do startovního výstřelu zbývá hodina, která uteče v této společnosti moc rychle, a my se přesouváme do startovního koridoru. Na všech závodech se lidé většinou tlačí do předních řad, my jdeme až nakonec, kde nikdo není. Po zaznění výstřelu zaznívají tóny naší známé Vltavy a my jdeme krokem vpřed. Po pár desítkách metrů se můžeme i trochu rozběhnout a v rojnici běžíme úplně poslední. Za námi jede jen dobrovolník na kole.

Po několika metrech začínáme dobíhat pomalejší závodnice. Na mostě se nám podaří doběhnout i sympatickou nigerijskou běžkyni, která pociťuje nepřítomnost občerstvovaček. Naštěstí je tu Hanka Chalupská se svým MaryPoppins batohem.

Naše rojnice se trochu trhá do skupinek, ale naše předsevzetí, povzbuzovat ostatní holky, plníme. Některé nás posílají dál dopředu, jiné jsou vděčné za společnost, za povzbuzení, za láhev vody, za obejmutí nebo za úsměv. Těch máme na rozdávání. Dnes nám nejde o rekordy. Dnes běžíme na pohodu.

Běžíme po nábřeží podél Vltavy, sluníčko svítí, kolem trati povzbuzuje spousta lidí, z reproduktorů zní chytlavé, svižné písničky. Trasa není dlouhá a my se během půl hodinky blížíme zpátky na Václavák k cíli. Stále spolu, naše modrá parta. Když uvidíme modrý cílový koberec, chytáme se za ruce a do cíle vbíháme společně! Je to úžasná atmosféra a mezi námi je radost a zvláštní pocit propojení dobrých přátel. Moderátor nám jde naproti a ptá se, proč jsme běžely takto společně. Anička mluví za všechny. Běžely jsme pro naši Hanku V. a pro radost.

Na krk nám pověsili medaile a zabalili nás do alobalu jako tortilly. Irča a Hanka M. se vypravily ještě na desetikilometrovou trať závodu, který následoval. Holky jedny šikovné, neunavitelné. Čekaly jsme na ně ve VIP, kde jsme si sdělovaly dojmy ze závodu, povídaly si s ostatními a baštily dobroty, které nabízel závodní raut.

Postupně se setmělo a my se rozloučily se spoustou přátel i s některými z nás, které odjížděly domů.

Projekt aWCH pro většinu z nás tímto závodem definitivně skončil, pro pár z nás skončí až příští týden po doběhu půlmaratonu v Ústí nad Labem.  Před půl rokem jsme si jako zcela neznámé ženy nervozně poprvé třásly pravicí v prostoru Running Mallu, o půl roku později nervozitu z prvního setkání a nejistá očekávání měníme za dětské těšení na setkání s kamarádkami. Netrpělivě odpočítáváme hodiny a minuty, kdy si nejen „pokecáme“ virtuálně, ale konečně se zase uvidíme naživo a důkladně probereme nejen naši běžeckou přípravu, ale prostě i jen obyčejný život se vším pozitivním i negativním, co nám průběžně přináší.

Ty z nás, které jsme měly to velké štěstí, že zdraví stálo při nás, jsme se touto příležitostí měly možnost obohatit o velké množství běžeckých zkušeností a nových běžeckých či jinak sportovních kontaktů a rozhodně s koncem projektu neztrácíme motivaci pokračovat v započatém díle dál. Holky, které měly tu obrovskou smůlu, že je v průběhu celého projektu přepadly, a bohužel do konce neopustily, vážné zdravotní komplikace, snad nalezly dostatek inspirace, motivace i informací pro další boj se svojí nemocí a pro svou další běžeckou budoucnost.