Je těžké udržet tempo. Chci bojovat o co nejlepší čas, o každou vteřinu. Vždyť cíl je tak blízko. Jenže v nohách už po třech etapách nezůstala žádná energie a hlava je unavená nejen z běhu, ale také z neustálých přejezdů dodávkou od předávky k předávce.
A nejvíc ze všeho mi situaci komplikují oči. Nejenže jsou plné štípajícího potu, ale navíc by se chtěly rozhlížet. V klidu. Aniž by musely vést nohy po úzké pěšině plné děr a velkých kamenů. Chtěly by se opíjet nádhernou přírodou. Na Anglii neobvykle modrou oblohou. Širokým mořem a snad ještě širšími zelenými pláněmi. Chtěly by se zastavit a pohlédnout do moře z vysokého bílého útesu, který dal tomuhle závodu název.
Nový závod na evropské scéně
„Trasa našeho závodu patří mezi tři nejkrásnější, na kterých se seriál Ragnar Race koná,“ řekl nám den před startem Tanner Bell, jeden z trojice jeho zakladatelů.
Ragnar Race vznikl v roce 2004 v USA. Organizátoři tehdy měli v kapse tisíc dolarů a touhu uspořádat skvělou akci pro své kamarády. Dnes pořádají v Severní Americe 20 závodů pro desetitisíce běžců a letos poprvé zamířili také do Evropy, konkrétně do Velké Británie. Příští rok mají v plánu Německo.
Reebok Ragnar Race White Cliffs odstartoval 23. září z města Maidstone, asi 60 kilometrů jihovýchodně od Londýna. Odtud se štafety vydaly po nádherném jihovýchodním pobřeží Anglie přes Dover a Hastings až do 275 kilometrů vzdáleného Brightonu.
Trať byla rozsekána do 30 etap, které si mezi sebe rozdělili běžci desetičlenných týmů. Ten náš se jmenoval Reebok CEE, neboli Central East Europe, a byl složen ze šestice polských běžců a čtyř českých, mezi kterými byl populární fitness kouč a hudebník Jacob Bína či skvělý běžec Zdeněk Štěpánek, který mimo jiné zvládl uběhnout 840 kilometrů do Santiaga de Compostela za 10 dnů.
170 mil před námi
Ještě u startovní brány jsme si všichni opakovali, že si chceme závod hlavně užít. Že se nebudeme honit za výsledky. Že zážitek je důležitější než pořadí v cíli. Tohle přesvědčení nám vydrželo přesně do startovního výstřelu. A když jsme se dozvěděli, že hned první z polských běžců zabloudil a uběhl o devět kilometrů víc, než musel, fungovalo to jako červený hadr na býka.
Když jsem pak stál na startu deváté etapy (své první), začalo se stmívat. S čelovkou na hlavě a reflexní vestou na těle jsem nervózně přešlapoval na startu. Čekala mě etapa s označením „hard“, tedy těžká. Nebylo to kvůli profilu. I když v propozicích vypadala trať kopcovitě, nakonec na ní bylo jen pár lehkých kopečků. Obtížnou ji ale dělal protivítr.
Třináct kilometrů ve tmě a silném větru nebylo náročných jen fyzicky, ale také psychicky. Na malebné kolonádě v městečku Margate se k tomu přidalo i proskakování mezi turisty. Cesta byla značena modrými cedulemi s červenými diodami, které ale občas přestávaly blikat, a tak je ve tmě bylo jednoduché přehlédnout.
Běžel jsem po kolonádě, centrem města, mezi luxusními anglickými vilami, kolem historických majáků i polorozpadlých pevností. Po asfaltu, terénem i po písčité pláži, na jejímž okraji stály maličké barevné chatky. Před nimi seděli místní, grilovali, popíjeli pivo a povzbuzovali běžce. Angličani jsou fajn.
Po předání štafetové pásky jsem padl na zem a jen těžko si dokázal představit, že tohle si dám ještě dvakrát. Ale na rozjímání nebyl čas. Sundat triko, občerstvit se a sednout za volant. Musíme na další předávku.
Po anglickém venkově
Tenhle závod nebyla jen běžecká výzva, ale také řidičská a cestovatelská. Volant tu mají vpravo. Jezdí se vlevo. Než si člověk zvykne, několikrát nasedne na špatnou stranu auta, sem tam vjede do protisměru a občas dá přednost zprava místo zleva. Ale zvykne si rychle, protože jinou možnost nemá.
A navíc se díky tomu projede po nádherném anglickém venkově. Je nádherný. Do zelených strání jsou tu mezi stromy posázená zemědělská stavení i malebné domky, jejichž majitelé neznásilnili každý metr půdy orbou nebo sázením řepky.
Pokud se chystáte do Británie, neomezujte se na Londýn. Až za jeho hranicemi poznáte skutečnou Anglii. Zelenou. Malebnou. Romantickou. Plnou úzkých silniček, na kterých s autem zažijete spoustu dobrodružství. Kde vám lidi rádi poradí a pomohou.
Proč „very hard“?
Konec rozjímání. Na startu 19. etapy jsem přemýšlel, proč má klasifikaci „very hard“. Dvanáct kilometrů přece není mnoho. Převýšení nebylo větší než v té první. Tak proč?
Pochopil jsem po několika prvních kilometrech vedoucích po asfaltu. Proběhl jsem kolem velké továrny, odbočil k majáku a za ním našel běžecké peklo. Protivítr. Nečekané vedro. A především pláž tvořenou malými, kluzkými, bořícími se kameny. Několik kilometrů v tomto terénu stálo spoustu sil. Jako jeden z mála jsem se snažil vydržet v poklusu, zatímco ostatní přešli do chůze.
Naštěstí jsme pak měli po dalším přejezdu k dispozici pár hodin volna, během nichž svou práci odváděla polská část týmu. My jsme se poskládali v dodávce, jak to jen šlo, a snažili se nabrat síly před posledními etapami.
Vzbudili jsme se za svítání. Pod námi bylo po obou stranách moře – parkovali jsme na kopcovitém oceánském výběžku. Slunce zatím vystoupalo jen nízko nad obzor a barvilo do žluta nekonečné zelené stráně i bílé útesy, které se tyčily z moře a které daly tomuto závodu název.
Hned bych se někam rozběhl, ale už nezbývalo moc sil. Nohy po dvou etapách zkameněly. Tělo si dobře uvědomovalo, že má za sebou přes 25 kilometrů v ostrém tempu, proložených řízením od jedné předávky k druhé a jen krátkým spánkem. Na poslední etapu jsem se ale těšil. Byl nádherný den, jakých si v Anglii moc neužijete.
Jdeme do finále
Teď je to tu. Sotva pletu nohama a horko těžko v terénu držím tempo kolem 4 min/km. Po levé straně mám oceán, od kterého mě ale dělí obrovský vysoký útes. Po pravé ruce mám nekonečnou zelenou pláň. Nad hlavou modré nebe. A v hlavě myšlenky na smrt. Naštěstí je poslední etapa krátká, a tak sebevražedné plány odkládám. Předáno. Odběhnuto. Poslední etapa je na Jacobovi.
Čekáme na něho před cílovou branou, abychom jí proběhli společně. Mísí se ve mně pocit úlevy, únavy, bolesti i radosti. Ale je to tu. Cíl! Na brightonském pobřeží, které je oblíbeným letoviskem Angličanů, dostáváme medaile, z nichž je možné složit nápis: „Společně jsme uběhli 170 mil. Společně můžeme dosáhnout čehokoliv. My jsme Ragnarians!“
Věděl jsem, že tenhle závod, to jsou hlavně zážitky, proto jsme ho také chtěli běžet pohodově. Nakonec z toho bylo čtvrté místo v absolutním pořadí. Trať jsme zvládli za 23 hodin a 45 minut. S odstupem času mi připadá neuvěřitelné, kolik zážitků je do necelých 24 hodin možné vměstnat.
