Daniel Orálek je stálice mezi našimi ultramaratonci. Ze svých úspěchů si nejvíce cení prvního místa (zvítězil dokonce čtyřikrát) v závodě na 100 kilometrů ve Winschotenu. Na Spartathlonu byl pátý a jedenáctý, na Badwateru 2010 desátý a loni vyhrál zlatou medaili v Mozartově stovce.
Dane, na vašem blogu ultradao.cz jste napsal, že jste si jako trenér dal „padáka“. Co vás k té změně vedlo?
V zásadě dvě věci. Za prvé neuspokojivé výsledky na mých hlavních ultra tratích, které naprosto neodpovídají tréninkovému úsilí. A za druhé mě k tomu vedla potřeba dát svému tělu (i hlavě) nový impulz, který mi umožní se posunout kousek dál.
Asi od roku 1995 jste sám sobě trenérem. Kdy přišel ten zlom a přestal jste být spokojený s výsledky?
Je to už nejméně dva až tři roky, kdy jsem čím dál víc začal vnímat rozpor mezi úsilím a výsledky, které mi prostě přišly dost slabé. Navíc jsem se moc často ocital v únavě. Jenže jsem to nebyl schopný vyhodnotit v tu chvíli, kdy jsem problém měl, ale většinou až příliš pozdě. Definitivně se to zlomilo po letošním Spartathlonu, kde jsem si stanovil opravdu minimalistický cíl, ale i ten nevyšel.
Jak probíhal výběr trenéra? Pro někoho, kdo je dvacet let svým pánem, to muselo být těžké...
Pavla (trenér Pavel Novák, pozn. red.) znám dlouhou dobu jako běžce. Potkávali jsme se na závodech. Posledních pár let jsem ho sledoval i jako trenéra a četl několik jeho článků, které byly velmi zajímavě napsány. Pochopitelně je těžké vybírat trenéra, když běhám ultra. Pro tuhle specializaci existuje extrémně málo lidí se zkušenostmi. Na jedné straně jsou bývalí ultra běžci, ale ti se maximálně trénovali sami. Chybí jim schopnost své zkušenosti zobecnit a přenést je na druhé. Na druhé straně jsou trenéři, kteří v naprosté většině o ultra neví vůbec nic. Pavel se specializuje na maraton, což je relativně blízko stovce, a také už má skvělé výsledky s Ondrou Veličkou. Jsem si vědom, že co funguje s Ondrou nemusí tak dobře fungovat na mě, ale Pavlovi věřím, že má dost zkušeností, aby dokázal ten trénink přizpůsobit i jinému běžci.
Důvěřovat trenérovi je určitě dobrý základ úspěchu. Jaké další požadavky na vás trenér klade?
První co mi kladl za úkol, bylo zvýšit regeneraci, protahování a rozcvičení. Dává mi také víc odpočinku, což je určitě důležité vzhledem ke stavům únavy, které jsem měl v minulých letech docela často.
Kde k nabíhání obrovských objemů, na které jsme u vás zvyklí, a k pracovnímu režimu berete čas na další protahování?
S Pavlem trénuji menší objemy a najednou mám víc času (smích).
Takže trénink pod Pavlem Novákem už začal? Za jak dlouhou dobu budete analyzovat změnu, zda má vaše spojení smysl, kde je váš cíl?
Ano, začali jsme trénovat asi týden po Spartathlonu. Už před ním jsme byli v kontaktu. Poprvé jsem ho oslovil už po letošním neúspěchu v závodě na 100 kilometrů ve Winschotenu. Náš první cíl je MS na 100 kilometrů v Los Alcazares, 27. listopadu 2016. Za tak krátkou dobu nelze čekat zázraky, ale shodli jsme se na tom, že by ta změna už měla být vidět. Potom teprve stanovíme hlavní cíle pro příští rok. Má představa je, že moje hlavní disciplína bude stále ještě 100 kilometrů, ale určitě to nebude cíl jediný.
Ulehčilo nějak vaší hlavě, že zodpovědnost se přesunula na jiná bedra?
To mě původně nenapadlo, ale ano, to by mohl být příjemný bonus. Ne, že bych neustále trpěl pochybnostmi o tom, jestli to dělám správně, ale může mě to pochopitelně ještě o kousek posunout dál.
Děkuji za váš čas a přeji úspěšnou spolupráci s pěknými výsledky.
