Jiřího nejlepší disciplínou byla štafeta na 4 x 100 metrů. Společně s dalšími třemi běžci v ní byl tak dobrý, že jejich rekordní čas 38,82 vteřiny z olympijských her v Mnichově je dodnes nejlepší, jaký kdy československý či poté český tým zaběhl. Ve světové konkurenci ale tehdy tento český rekord stačil „jen“ na čtvrté místo. Jiří Kynos běžel společně s Jaroslavem Matouškem, Jurajem Demečem a Luďkem Bohmanem. Stupně vítězů si ve stejné disciplíně Jiří Kynos užil na mistrovství Evropy v Aténách v roce 1969, kde jejich čtveřice skončila třetí, a o dva roky později na evropském šampionátu v Helsinkách, kde získali zlato.
Jiří Kynos se narodil se 24. března 1943 v Třebechovicích pod Orebem a jako kluk měl kousíček od domu fotbalové hřiště a také rybník, možná i to předznamenalo jeho zájem o sport. Jako malý trávil zimu na bruslích, zbytek roku na hřišti a od šesti do osmnácti let hrál hokej i fotbal závodně.
K atletice, která se později stala jeho hlavní disciplínou, se dostal na střední průmyslové škole v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1960 uběhl na hodině tělocviku sto metrů za 11,9 vteřiny a o rok později se nechal přemluvit k tomu, aby kromě hokeje a fotbalu začal také závodně běhat. Jeho časy se stále zlepšovaly, už v roce 1961 uběhl 60 metrů za rekordních 6,9 vteřiny a 100 metrů za 10,6 vteřiny, na mistrovství republiky se umístil třetí a stal se členem reprezentačního dorosteneckého týmu.
Navzdory všem úspěchům znamenal přelom padesátých a šedesátých let pro Jiřího velmi těžkou dobu. V roce 1959 mu komunisté v rámci takzvané akce S, namířené proti živnostníkům, zavřeli tatínka. U soudu dostal dva a půl roku a musel nastoupit do příbramských dolů. „Když se v roce 1962 vrátil, řekl: ́Přežiju-li osm deset let, jsem z toho venku, poněvadž lidem, kteří doly v Příbrami prošli, se do deseti let tvoří nádory. ́ Druhého srpna 1968 v půl osmé ráno zemřel a v půl desáté přišla od Nejvyššího soudu úplná rehabilitace,“ vzpomíná Jiří Kynos. V době otcova věznění rodině neměla peníze, Kynosovi žili doslova z měsíce na měsíc.
Kvůli svévoli rozhodčího nejeli na olympiádu
S nespravedlností se Jiří v šedesátých letech setkal i ve sportovním světě. Spolu s dalšími třemi členy svého štafetového týmu měli slíbeno, že když zaběhnou čtyřikrát sto metrů pod čtyřicet sekund, pojedou na olympiádu. V tu dobu byl světový rekord něco přes 39 vteřin.
Poslední šanci měli v září 1964, kdy se konalo mezistátní utkání v atletice na Strahově. Československý tým ve složení Pepík Votrubec, Josef Trousil, Vilda Mandlík a Jiří Kynos závodil s Maďary. Závěrečnou štafetu Maďaři vyhráli řádově o metr, výsledné časy na tabuli hlásily: Maďarsko – 39,8, Československo – 39,9. „Říkal jsem: ́Vešli jsme se do limitu, pojedeme na olympiádu do Tokia. ́ Jenže Maďaři začali protestovat, že prý vyhráli víc než o metr a že mají mít 39,7, což pro ně byl nominační limit. Vidím to jako dnes: pan doktor Kantůrek, vrchní rozhodčí, vzal houbu, Maďarům nechal 39,8, nám svévolně smazal 39,9 a napsal 40. Tak jsme, jak se říká, ostrouhali mrkvičku a zůstali jsme doma,“ vzpomíná Jiří Kynos.
Ani to však Jiřího od sportu neodradilo a pokračoval v závodním běhání pod hlavičkou Dukly Praha, kam v roce 1962 nastoupil v rámci vojenské služby a kde pak už jako špičkový sportovec a voják-atlet zůstal až do roku 1974.
Vrcholné období pro Jiřího Kynose začalo s rokem 1969, kdy družstvo Dukly získalo bronzovou medaili na mistrovství Evropy. Během desetidenního turné ve Švédsku Jiří vyhrál jedenáct závodů, byl vyhlášen nejlepším atletem mistrovství a v evropských tabulkách se pohyboval mezi třetí a čtvrtou příčkou. Třetí místo na mnichovské olympiádě v roce 1972 jeho týmu uniklo jen o tři setiny vteřiny.
Po skončení kariéry profesionálního sportovce odešel na oddělení správy vrcholového a výkonnostního sportu, které fungovalo na ministerstvu národní obrany. Zůstal tam od roku 1974 až do října 1988, kdy se stal členem vládního výboru pro sport. V letech 1989 až 1992 Jiří Kynos pracoval pro federální vládu na odboru společensko-politických vztahů, do jeho kompetence spadal zejména armádní sport. V roce 1992 z armády odešel, 1. ledna 1993 začal spravovat finance Českého olympijského výboru, kde působí do dnes.
Pan Jiří Kynos vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Ta už sesbírala tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí (sportovců), jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Přijďte na Běh pro Paměť národa o víkendu 10 - 12. června 2016 do obory Hvězda v Praze a podpořte tak jejich natáčení. |
