Dnes to bude peklo. Neodbila ještě ani desátá hodina a teplota již dávno překonala třicetistupňovou hranici. Startovní špalír nervózně podupává na mostě přes řeku Ostravici. Čeká nás hodinový závod s vrcholem na haldě Ema. Hned po startu nás oranžové šipky vedou k břehu řeky, kde mě hned napadá myšlenka, jak báječné by bylo se tam dnes vykoupat. Na takové radovánky je ale ještě brzy, proto se davem nechávám unášet dále po kamenitém břehu. Hodinky ukazují metu druhého kilometru, což znamená blížící se první občerstvovačku. Sice k ní zbývá ještě něco málo přes 500 metrů, i tak ji vyhlížím za každým rohem.
Po prudké zatáčce a těsně před stoupajícími schody jsou tady. Úplná slast pro oči. Řady kelímků, které jen čekají, až je někdo vypije. Nejsem žádný degustátor, ale přísahal bych, že ta voda byla fakt excelentní. Pro jistotu beru do ruky dva kelímky navíc a dupu schody nahoru. Pár klikatic místní vilovou čtvrtí nás již naštěstí vede do stínu lesa. Lesní cesty parádní a já si pochvaluji členitost místní tratě. Třetina závodu za mnou a stoupání na Emu přede mnou. Ač není nijak dramatické, horko si vybírá svojí daň. Funím jak lokomotiva a přechod do chůze jen prodlužuje agónii. O pár míst za sebou vidím běžeckého parťáka Petra. Říkám si, že jestli po pěti kilometrech závodu vypadám stejně jako on, čeká mě ještě hodně práce dostat se do cíle. Z čista jasna jsme na vrcholu haldy, kde si dopřávám zasloužené vteřinky výhledu.
Následující seběh je sice trochu přes kameny, ale díky získané rychlosti a následnému protivětru to hodnotím jako jednu z nejlepších částí celého závodu. Před křížením s asfaltkou se nechávám předběhnout Petrem v domnění, že by mě mohl dovézt do cíle. Hned po náběhu na asfalt mě ale ubezpečuje, že dnes je to špatný. Vedro si dnes opravdu bere svoji daň. Zachrání nás mladík ze štafetového běhu, který se dělí o drahocennou vodu. Ve dvojici tedy společně zdoláváme další metry zdejší trati. V našem podání již dávno nejde o žádný závod, ale je to spíš taková hra o to nepřestat běžet. Za každých 500 metrů si slibuji jedno studené pivo. Osmý kilometr sice pivo nepřinesl, ale občerstvovačku ano. Piji, polévám se vodou a toužím po studené sprše.
Salomon Trail Running Cup
|
Následující kilometry jsou pro mě trochu záhadou. Za zády si vedu Petra, kterého se snažím povzbudit a zároveň se tím snažím povzbudit i sebe. Cesta stejně jako na začátku vede podél koryta řeky a já musím opakovat, že do té vody nemám skákat. Možná sním či bdím, ale přísahal bych, že běžím v peci. Závodníci ve velkém přecházejí do chůze, my rovněž. Vždy pod mostem ve stínu si dopřejeme luxus v podobě pár volných kroků. Pozitivní je, že již slyším hlasatele. Negativní, že těsně před cílem nás čeká ještě vložené kolečko o délce jednoho kilometru. Zde si neodpustím poznámku, že to bylo naprosto zbytečné kolečko. Běžet kousek před cílem 500 metrů k patníku a stejnou cestou zpět je dobré jen pro nasbírání kilometráže.
A náš závěrečný finish? Tak ten se bohužel nekonal. Když už jsem se smiřoval s myšlenkou, že bych i zrychlil, zastavila nás kolabující závodnice. Horko udělalo své a nohy jí prostě vypověděly službu. Zůstali jsme u ní jako podpora do příchodu organizátora a pak se již jen výletově vydali do cíle. Výsledný čas 1:12:06 je nakonec v tom horku malým zázrakem.
V závodě nakonec zvítězil Lukáš Olejníček v čase 46:36, mezi ženami si pro první místo doběhla Pavla Schorná s časem 53:12. Kompletní výsledky závodu naleznete ZDE. |
