Na první pohled vypadá jako každý druhý běžec v San Francisku. Šlachovitá postava atleta, upnuté triko, kraťasy, v uších sluchátka, zpoza prošedivělé kozí bradky se usmívá na ostatní. Jenže Ronnie Goodman není typický běžec: je to bývalý alkoholik a feťák ("kokain, heroin, crack, metamfetamin," vypočítává, co vše si dopřával), kriminálník a vězeň. A na výběhy se vydává ze svého stanu pod silnicí Highway 101, protože už dva roky nemá byt.
"Od nikoho nic nečekám, soustředím se na sebe a užívám si, co je na životě dobré," říká a s lišáckým úsměvem dodává, "a dobrého je tak moc!"
Z vězení na kurzy malování
Vše se pro něj změnilo, když ho před pěti lety propustili z kriminálu. Odešel s tím, že chce začít znovu a jinak. A začal hodně překvapivě, sehnal si práci a z výplaty si platil kurzy malby a kreslení na City College. Byl to nejlepší nápad jeho života, objevil v sobě talent, především jeho linoryty sklízejí mnohá uznání.
Jsou inspirované především životem na ulici a jazzem: na jednom je opuštěný bezdomovecký nákupní vozík před sběrnými surovinami, nad ním kvílí jazzový trumpetista, na dalším se skví malířka Frida Kahlo za kostrou hrající na saxofon.
"Fridu maluju rád, protože to byla žena, která dosáhla mnohého, i když procházela bolestí, a já mám pocit, že podobně jsem na tom i já," vysvětluje Goodman, "ale cokoli maluju, je o tom, co cítím, o více lásky k lidským bytostem i k sobě samému."
Není to ale hippie, co by viděl všude kolem jen kytičky a harmonii. "Domovy, ne vězení", "Více bytů pro chudé", "Už žádná další úmrtí bezdomovců", hlásají plakáty na jeho grafickém listu The Occupy Homeless Movement, zatímco nad nimi dodává dílu rytmus černošský a bílý trumpetista. Název odkazuje na americké hnutí Occupy Wall Street, které Goodman oceňuje, protože "nedalo hlas jen bezdomovcům, ale každému, kdo si něčím prochází, zavřením podniku či ztrátou práce".
"Má srdce ze zlata a super talent," říká Ivan Vera, šéf uměleckého programu sanfranciského charitativního domu Hospitality House, kde se Goodmanova díla prodávají. "Jeho věci by si zasloužily být v muzeích, jsou skvostné."
Umění ale bylo jen jedním ze dvou klíčů ke Goodmanově proměně, tím druhým byl běh.
Jako teenager
Sportovně běhal už jako kluk – a před třemi lety, když přišel o byt, se k běhání zase vrátil. Lékař mu v těžké situaci předepsal antidepresiva, morálku si ale, i na lékařovo doporučení, začal Goodman udržovat i polykáním pár mil denně. K běhu se ale vrátil už předtím, díky vězeňskému běžeckému spolku 1 000 Mile Club v kriminále San Quentin, kde jeho členové běhali na zamřížovaném dvorku.
Dnes je jeho obvyklá denní dávka osm až čtyřiadvacet kilometrů. Znamenají pro něj čistou radost. "Při běhu se cítíte jako teenager, cítíte se skvěle," oslavuje své výběhy sanfransciským Chinatownem, mezi mrakodrapy finančního centra či po písečných plážích. Troufl si ale i na závody, prvním byl legendární podnik Dipsea Race, kam vyběhl spolu s několika dalšími bývalými vězni ze sanquentinského klubu, skončil tam 345. z celkem 1 417 běžců. Jeho velkým cílem byl ale sanfranciský půlmaraton.
To už se z něj stala známá osobnost, na nové běžecké boty a startovné do San Francisca se na něj složili čtenáři místního listu Chronicle. "Hele, já tě znám, seš pro nás inspirací, kámo!" plácali na startu chlapíka s číslem 25 779 spoluběžci. "Díky. Je to fakt něco," odpovídal, oslněný splněným snem.
A běh si užíval, ulicemi se nesl ladnými, dlouhými kroky. V cíli byl za jednu hodinu a třiačtyřicet minut. Zářil. "Teď si půjdu odpočinout, ale zítra půjdu hned do ateliéru. Zpátky k umění," odtušil v cíli novinářům.
