Když někdo stráví 111 dnů svého života nepřetržitým během přes Saharu, má spoustu času, aby pořád na něco myslel. Přesně to dělal Charlie Engle. V jednom rozhovoru řekl, že myslel na dvojitý cheeseburger s hranolky, velkou ledovou pepsi, na své dva syny, Johnnyho Cashe, studenou sprchu, čistý záchod a podivnou barvu toho, co z něj vyšlo ráno, když dřepěl v dunách. Ale nejvíc myslel na jeden konkrétní obrubník v kansaské Wichitě.
Tam to všechno začalo. Když se tam válel zdrogovaný a zničený. Mohlo to tam všechno klidně i skončit, ale Charlie měl vůli.
U toho patníku ležel člověk, jehož život byl na 99,9 procent zničený, přestože předtím prokázal, že má na to, aby něco dokázal. Ale teď byl plný cracku a chlastu. Normální stav, protože takhle to dělal už roky.
Byl 23. červenec 1992 a on byl na samém dnu svého života. Bývalý úspěšný student, sportovec a podnikatel, který během několika měsíců vytvořil firmu zaměstnávající přes sto lidí, měl za sebou deset let soustavného ničení sama sebe.
A tady se to zlomilo. "Nenáviděl jsem vlastní život," řekl později, "a nevěděl jsem, jak tomu všemu utéct."
Tak utekl doslova.
Až na Saharu, kterou přeběhl od listopadu 2006 do února 2007 (dělalo to 7 240 kilometrů), utekl do pouště Gobi, kde vyhrál závod na 250 kilometrů, běhal a obvykle i vítězil v Amazonii, na Borneu - všude, kde byla trasa dlouhá aspoň tak, že by se do ní nechtělo ani cyklistovi.
Sahara z něj udělala celebritu, ale v důsledku toho také vězně. Je to hodně dlouhý příběh.
Posedlost drogou zmutovala v posedlost běháním
Charlie Engle se narodil roku 1962 a podědil dobré geny. Ale současně tam bylo něco v nepořádku. Rodiče byli dva vysokoškoláci, květinové děti. Rychlá láska, rychlý rozvod. Dědeček byl slavný atletický trenér.
Jako teenager byl to, čemu se říká all-american boy. Příjemná tvář, talentovaný na studium, nejlepší sportovec školy, quaterback školního fotbalového týmu, výborný běžec, předseda třídy, čestný, spolehlivý. Něco v něm bylo, už tehdy se budil v půl šesté, protože cítil potřebu běhat. Jenže jakmile se dostal na univerzitu, dlouhé tratě vystřídaly dlouhé noci. Nejdřív pití, pak někdo přinesl kokain. Potom to už šlo rychle.
Byl to takový sešup, že někdo ze spolužáků zavolal jeho otci, aby si pro něj přijel, jinak to skončí špatně. Táta ho odvezl do Kalifornie a zaměstnal ho ve svém obchodě se zmrzlinou. Syn ho okrádal, aby si mohl dál kupovat drogy. Otec mu dal padáka.
A Charlie ukázal, že mu to pořád pálí. Nejdřív dělal pár let v obchodech s automobily a pak dostal nápad. Založil firmu opravující škody po kroupách.
Zní to trochu na hlavu, ale není. Vtip byl v tom, být mobilní. A sledovat předpovědi počasí. Tam, kde byly hlášeny kroupy nebo nějaká jiná pohroma tohoto typu, byl Klondike. Lidé potřebovali řemeslníky - a rychle. Tak se tam objevoval Charlie. V roce 1990, to mu bylo osmadvacet, zaměstnával sto lidí a ročně si vydělal přes 200 tisíc dolarů čistá ruka. Oženil se, měl dva syny a byl vzorný tatínek. Ovšem, jen do tmy. Přes den tvrdá práce, pak příjezd domů, polibek manželce, uložil děti do postele. A pak přišel na řadu kokain nebo crack.
V té době kupodivu i běhal, první maraton zvládl v roce 1989. Hned druhý den volal svému dealerovi. Tak to šlo pořád - buď v kuse trénoval na závod, nebo byl v kuse sjetý. "Miloval jsem běh. Bohužel, taky jsem miloval drogy," řekne o mnoho let později.
Pak přišla Wichita. Přijel tam na sedm měsíců pracovat, ale byl to jeden nepřetržitý tah. Prostitutky, drogy, levný chlast. A jednoho rána ležel u betonového obrubníku, vnímal, že se na něj lidé ani nekoukají, protože ho mají za úplnou trosku. Něco se v něm vzpříčilo a vyrazil na schůzku Anonymních alkoholiků. Chodil tam třikrát denně, den co den. Až to v sobě zabil.
Ale posedlost drogou zmutovala v posedlost běháním. Vášeň pro běh se v něm znásobila, asi v životě pořád potřebuje nějaké mučení. Proto jeho běhání nabralo úplně jiné grády.
Pouštní šílenství
Bylo to jako smršť. Za tři roky udělal čtyřicet maratonů. A když viděl v televizi dokument o závodu Eco-Challenge, kde týmy překonávaly vzdálenost 500 kilometrů v Britské Kolumbii, začalo mu vrtat hlavou, co na tom mají. Tak odjel do Ekvádoru na něco podobného.
V roce 2000 Eco-Challenge zúčastnil sám. Do kolonky zaměstnání napsal z legrace, ale taky jako odraz dávné touhy: filmový dokumentarista. Náhoda, ten mafioso života, tím postrčila jeho život na jinou kolej.
Půjčovatelé peněz, pracovníci ratingových agentur a producenti toxických finančních derivátů vyvázli, na výbuch hypoteční bubliny doplatil odsouzením běžec Charlie Engle. Jako jeden z mála.
Jako člověka z branže ho totiž oslovili lidé z televize CBS, jestli by nenesl miniaturní kameru. Potřebovali by jen půl minuty materiálu. Nakonec odvysílali minut jedenáct. Z Charlieho se stal "ten běžec z Eco-Challenge".
Nabídli mu místo v televizi, mohl jezdit po světě a běhat šíleně dlouhé štreky. Při dvousetkilometrovém Jungle Marathonu v Amazonii si povídal s kamarádem Rayem Zahabem. Třeba o tom, že je tam určitě vedro skoro jako na Sahaře. A Zahab řekl: "Ty, myslíš, že už někdo přeběhl Saharu?"
Pak se trochu prohrabali na internetu a zjistili, že ne. Tak si řekli, že by to mohli zkusit. Jako třetího přibrali Tchajwance Kevina Lina. Charlie usoudil, že když budou tři, je větší pravděpodobnost, že někdo trasu dokončí.
Najali si malý podpůrný tým a vyrazili. Jeli s nimi taky filmaři, protože se o věc zajímal Matt Damon, který sehnal peníze a nakonec dokument namluvil.
Vyběhli z Dakaru a pak mířili přes celý Senegal do Mauritánie. Odtud přes Mali, Niger, Libyi a Egypt až k Rudému moři. Bylo to dlouhé a bylo to strašné.
Na začátku bylo vedro a běžcům to nešlo. Měli v plánu zdolat 72 kilometrů denně, ale dělali tak půlku. Teprve po deseti dnech jako by někdo otočil přepínač, najednou to šlo hladce. Ale hladce v poměrech Sahary.
To znamená obrovské štěnice, nemoci, neuvěřitelné plísně a nekonečné písečné duny. A taky vyrážky, záněty šlach, výrony, nespočetné průjmy, opruzeniny a ještě nespočetnější puchýře.
A k tomu dvě - ano dvě sprchy - za 111 dnů běhu. Ti tři nesnesitelně smrděli už i sami sobě. Jídlo bylo z toho, co nakoupili cestou. "Kuskus a jehněčí, kuskus a jehněčí, kuskus a jehněčí," otřásal se i po letech Charlie odporem. Spali tak čtyři hodiny denně a vstávali před rozbřeskem, už ve čtyři ráno.
Jistě, byl tady doprovodný štáb, ale to byl lékař, masér, terapeut a místní průvodce. Jedno auto jelo vždy dopředu, prozkoumávalo trasu a hledalo tábořiště na noc. Filmaři bydleli samostatně, aby bylo všechno fér.
V pět hodin se dávali do pohybu, první půlhodinku jenom šli, aby se rozhýbali. Pak běželi až do poledne, kdy měli oběd a pauzu, často vyplněnou dřímotou. V půl třetí byli znovu na nohou a běželi až do půl desáté. Byl to masakr fyzický i psychický. Charlie shodil za první měsíc skoro osmnáct kilo.
Všichni viděli faty morgány, stromy převlečené za krásné ženy, jezera, která nebyla. Byl to nekonečný běh prázdnotou.
Ale pak doklopýtali na břeh Rudého moře. Dokázali to. Do televize šel film a oni byli slavní.
A Charlie měl zaděláno na životní průšvih.
Agent, který po něm šel
Seběhlo se to tak, že jednoho dne seděl u televize Robert Nordlander, zvláštní agent daňového úřadu, který má za úkol hledat daňové úniky. Říká se o něm, že když potká někoho v drahém autě, hned si ho proklepne. Ten den si náhodou přepnul televizi na kanál vysílající dokument o běhu přes Saharu. A začal přemýšlet: tohle je obrovský sportovní výkon. Na to člověk nemůže trénovat někdy po práci. Ale když nepracuje, kde tedy bere peníze? A jak platí daně?
A kolem Charlieho se začala stahovat past.
Nordlander se choval, jako by šel po Al Caponem, nechal prohledávat i obsah Charlieho popelnic. Jenže nic z toho, vycházelo mu z nich, že Charlie žije skromně. Až si přizval krásnou agentku jménem Ellen Burrowsová, aby z běžce vytáhla něco, na co by ho mohli dostat. Po několika schůzkách plných flirtování se ho zeptala, z čeho vlastně žije. A Charlie jí řekl, že aby získal peníze na běhání, spekuloval s nemovitostmi: "Měl jsem pár dobrých hypoték."
Byly to takzvané lhářské hypotéky, které banky dávaly, aniž je zajímalo, zda roční příjem, který žadatel uvedl, odpovídal pravdě. Bylo to v době realitní bubliny, kdy trh rostl a rostl, budoucnost vypadala zářivě a banky zajímalo jen to, aby půjčily co nejvíce lidem. A zprostředkovatelé, kteří jednali s bankami za své klienty, nafukovali i jejich příjmy, aby získali vyšší hypotéku. Banky tu hru vesele hrály.
Takhle to udělaly miliony lidí. Jenže po Charliem šel Robert Nordlander. A dostal, co chtěl, protože krásná agentka měla nahrávací zařízení.
V květnu 2010 měl premiéru Charlieho druhý film Running America, v němž dělá rekord v běhu od pobřeží k pobřeží. Premiéra byla v jeho domovském městě Greensboro v Severní Karolíně, kino bylo plné. "Byl to nejlepší den mého života," řekl Charlie.
Druhý den ho zašili pro úvěrový podvod.
Bylo jedno, že úplně stejnou věc dělaly v té době davy Američanů. Možná to vypadá jako zaujaté stranění Charliemu, ale není. Je to jen výtah z toho, co o případu publikovala seriózní americká média. Jako o nespravedlnosti o tom psal opakovaně New York Times, "veřejnoprávní" PBS a mnoho dalších titulů. Opakovalo se, že Charlie je vlastně jediným potrestaným za celou hypotéční a úvěrovou krizi, přestože si peníze jen půjčoval a nezašantročil miliardy ani nenabízel žádné toxické úvěry, které byly dopředu ztracené.
Charlie dostal jednadvacet měsíců natvrdo a příkaz zaplatit bance pokutu 262 tisíc dolarů.
Pustili ho před několika měsíci.
Teď začíná znovu, a ve velkém stylu. Plánuje přímo epické dobrodružství, chce běžet, jet na kole a na kajaku z nejnižšího místa na Zemi na nejvyšší. Odstartuje u Mrtvého moře a skončí na Mount Everestu. Sedm a půl tisíce kilometrů za pět měsíců.
Zatím je to plán. Ale protože ho má muž, který měl vůli, aby přeběhl Saharu a běhal maratony na krátkém okruhu ve vězení, vypadá to, že by mohl fungovat.
