Trasa narvaná deseti tisíci těly sice na první pohled připomínala tokijské metro, ale pro začátečníky v záběhu neznám lepšího rozklusu na poli distančních běhů než toto celopražské šílenství.
Proč? Protože si tu i ti nejpomalejší připadají jako hvězdy! V obyčejných závodech dobíhám já osobně hluboko v poli poražených a z posledních sil. V cíli pak bývám konfrontována s nelichotivým obrázkem, v němž moji již zregenerovaní a odsolení soupeři tráví zbytek ionťáků (a podle zaběhnutého času též obohaceného uranu), nebo si trasu vyklusávají cvičně ještě jednou v protisměru (a přitom mi zlotřile fandí). Zatímco mně je poskytována první pomoc, skandující diváci už dávno odešli z cílové rovinky, případně se na mě šklebí zpoza pátého piva a sázejí se, jestli pojdu přirozenou smrtí, nebo mě přítomný zdravotník bude muset utratit ranou z milosti.
V běhu We Run Prague si na trať troufnou všechny možné běžecké typy, od silně šmatlavého až po mírně přerostlého v rovníku, a jediné, co nás odlišuje, jsou barevné startovní koridory, abychom se v závodě neušlapali jak bizoni, co táhli do bažin. V elektrizující atmosféře, jež nás podporuje ve vášni skandovat hovadiny, startujeme ve Žlutých lázních přískoky devět minut, takže borci aspirující na první místo už si dávají vodu na Václaváku.
Běžíme Podolím a užíváme si slastný pocit jindy zapovězeného běhu prostředkem tramvajové trati nebo jindy zabranými stáními všemocných pražských taxikářů. Tam, kde jindy běháme jen v čase výprodejů, nás povzbuzuje hlasité skandování davu, který je buď zapálený, nebo škodolibý. Nebo kolemstojící ze všech sil podporují běžce k výkonu jen proto, aby už dav proběhl a oni mohli konečně přejít na druhou stranu ulice.
Kličkování mezi spolubojovníky na pruhu Náplavky nemá cenu, ani tady se prostě čas dělat nedá. Ale dá se kochat a užít si ten pocit, že člověk tu desítku dá. O tom ten běh je. Funivě následujíce vodiče se žlutými balónky, kteří táhnou běžce, co mají ambice uběhnout závod v čase 1:00:00 (a kteří mi zbaběle zdrhli hned na druhém kilometru), přemítám, proč se sem všichni ti lidé táhli.
Odpověď mají všichni napsanou vzadu na tričkách. Každý tu svoji.
Běžci reklamní se vyznačují rychlostí blesku a na zádech nesou jména sponzorů, sportovních oddílů, blogů, webů, případně charitativních organizací, za jejichž reklamu bojují mocnými údery svých běháků o asfalt.
Přemnožená skupina běžců anglofonních si neporadila s překladatelskými oříšky do jazyka českého a honosí se frikulínskými skvosty typu "Running makes me happy" či reklamní "Just do it". Ale možná jim křivdíme a jen chtějí recyklovat srozumitelné tričko i na mezinárodních závodech. Jako ta slečna s nápisem "777 823 413, call me, baby". Mezi anglickými nápisy lze najít i početné hlášky z filmů, například Gandalfovo zvolání "Run, you fools!" nebo Alenčino/Neovo "Follow the white rabit".
Daleko emocionálnější jsou běžci sentimentální, kteří práci svých plic a stehenních svalů motivují psanými výkřiky typu "To dám!", "Běžím i za babičku" nebo "Nevypadá to, ale skutečně běžím". Klenoty mezi běžeckými frky pak jsou nápisy české, vtipné a ryze upřímné. Od povzdechnutí typu "Mám tohle zapotřebí?" a jasného přiznání "Běžím kvůli tomu tričku" sahají až po skvosty jako "Uhni – výprodeje!", "Levný banány? To běžím!" či "Zdrhám z práce".
Co měli na zádech rychlíci, kteří zdolali trať pod 50 minut, nevím. Hádám, že STS Chvojkovice-Brod. Já tam měla "Běžím si pro pivo". A za čas 1:07:13 jsem si naordinovala hned čtyři a porci uzených žebírek navrch. Sportu zdar a běhu zvláště!
