Neo Trail pro mě byla snadná volba. Běhám proto, že mám rád volnost, přírodu, překonávání překážek, dobrodružství, trail, naopak běhání po asfaltu mě ubíjí nudou, proto se mu snažím raději vyhýbat. Většina toho, co se píše o běhání na boso, byť je to dnes již prošpikováno tunami marketingu, mi dává smysl a přesně to zapadá do toho, jak běhání prožívám a prožívat chci.
Na Vivobarefoot Neo Trail jsem četl mnoho pozitivních ohlasů, líbilo se mi, jak jsou udělané, oslovila mě tenkost podrážky (zhruba poloviční než například u populárních Fivefingers), a ještě než jsem si je v obchodě poprvé obul, tušil jsem, že to nejspíš bude to pravé.
Boty váží pouhých 260g, ani tráva se pod nimi nezlomí
Proběhnout se poprvé ve Vivobarefoot botách byl opravdu zážitek. Bota je široká, prostorná, celé chodidlo má spoustu místa. Nejen že nikde nic netlačí, ona se bota nohy téměř ani nedotýká, objímá ji jen jemně pod kotníkem a tkaničkami lehce přes nárt. Moci si skrčit prsty a nebojovat přitom s odporem boty je ohromný nezvyk. Jako by má chodidla někdo vyndal z konzervy.
Při běhání mám pocit, jako bych měl na noze jen tlustou ponožku. Tenhle pocit mě nepřestává fascinovat ani po zhruba stovce naběhaných kilometrů. Díky tenké podrážce cítím každý kamínek, kořen či nerovnost a na tomto pocitu kupodivu nic neubírají ani poměrně vysoké špunty. Běhání pro mě dostává další rozměr. Je to, jako bych dosud běhal ve skafandru a nyní se konečně mohl volně nadechnout, lépe vnímám přírodu kolem sebe, získal jsem další smysl.
Bez vložky boty klidně srolujete do klubíčka, podrážka klade jen minimální odpor.
V botě je tak volno, až to vyvolává pocit, že je moc velká a že vlastně vůbec nesedí, tenhle dojem byl o to silnější, že jsem dosud běhal (a na střídačku stále běhám) ve velmi sevřených adidaskách. Pocit volnosti ale výrazně přispívá k simulaci bosého běhu a i přes tuto volnost má bota v náročném terénu perfektní grip.
Bez vložky boty klidně srolujete do klubíčka, podrážka klade jen minimální odpor.
Právě grip je další z věcí, kterou u Vivobarefoot Neo Trail obdivuji. Díky tomu, že je mezi nohou a povrchem jen dva a půl milimetru tenká podrážka plus špunty a žádná pružná vycpávka, nedochází ke zbytečným ztrátám drahocenné energie (asi jako když jedete na kole do kopce s měkkou odpruženou vidlicí). Nejvíce je to znát při výběhu do prudkého kopce v nerovném terénu, zdolává se mi znatelně lépe a lehčeji než s mými dosavadními Adidas Adizero XT3. Jedinou slabinou Neo Trailů je běh terénem ze strmého kopce dolů. Pokud je sklon velký, noha do volné špičky přece jen klouže a to není úplně ono. V takových případech jsou mi sevřené boty přeci jen příjemnější.
Když běžím, o boty se nestarám, jsou tu kvůli mně, ne já kvůli nim. Bahno, mokro, trní, to vše jim dopřávám plnými doušky, nejsem přeci na žádné módní přehlídce. Oceňuji lehký materiál, z něhož je udělaný svršek boty. Při proběhnutí promočenou trávou či šlápnutí do bahna zůstává noha v suchu, přitom se díky prodyšnosti nepaří ve vedru (k tomu přispívá nejspíš také to, že noha prostě není v botě není natěsno). Vyzkoušel jsem i proběhnutí potokem, kdy do boty samozřejmě ihned nateče, a porovnal jsem rozdíl, kdy jsem do potoka šlápl jen jednou nohou a druhá zůstala suchá. V botě naštěstí není moc míst, která by mohla nasáknout, všechna voda zase poměrně rychle vyteče ven a bota zůstává zhruba stejně lehká jako ta suchá. Něco málo zůstane pouze ve vycpávce kolem kotníků a v jazyku, ale při běhu mi to nevadí. Největším rozdílem na mokré noze tak byl nepříjemný pocit mokré ponožky. V nouzi zvládnou boty i asfalt či beton. Špunty mi v takovém případě příliš nepřekáží, ale samozřejmě to není žádný extra zážitek. Nicméně už běh po písku a štěrku, který bývá na kraji silnice, je docela příjemný.
Na dlouhých tkaničkách bych snad mohl slaňovat skály
Až si budete kupovat své první barefoot boty, pravděpodobně vám tak jako mně už v obchodě řeknou, že s běháním na boso je potřeba začít postupně. Neo Trail sice obsahují pětimilimetrovou vyjmutelnou vložku, která se hodí právě pro plynulejší přechod z odpružených bot, nicméně roky zahálení nenaženete zpět jen tak během pár měsíců.
Na dlouhých tkaničkách bych snad mohl i slaňovat skály.
Já tomu přesto nedokázal odolat a běh ve Vivobarefoot botách mě tak bavil, že jsem si přidával kilometry mnohem více a rychleji, než bych měl, až jsem si musel dát třítýdenní přestávku kvůli bolesti v nártu z přetížení. Takže opatrně!
Co bych Neo Trailům kromě prudkých seběhů ještě vytkl? Snad jen to, že nechápu zálibu výrobců běžeckých bot v neuvěřitelně dlouhých tkaničkách. Když si je zavážu, stále mi zbývá půl metru, který musím navíc uzlovat, aby se tkaničky nezachytávaly do klacků a trní. Možná mají kartelovou dohodu s výrobci nůžek, jinak opravdu nevím. O výdrži zatím nemohu říct mnoho, sám jsem zvědavý, jak budou boty vypadat třeba po roce běhání. Zatím na nich úvodních sto kilometrů, kromě nánosů špíny, není moc vidět.
Jak se tak dívám do nabídky Vivobarefoot, k dispozici je nyní i nový model Neo Trail II. Dle specifikace má přepracovanou podrážku. Těžko říci, o jak výraznou změnu se jedná, já každopádně variantě podrážky z loňského modelu v podstatě nemám co vytknout.
Ideální boty pro bosé běhání jsou bezpochyby žádné boty. Jenže běhat po lese, potocích či kamenech úplně bez bot si netroufám, moje zhýčkané nohy by to nejspíš nepřežily ani pár stovek metrů. Jsem proto vděčný za vynikající kompromis mezi ochranou a pocitem z bosého běhání, který mi boty Vivobarefoot přinášejí.
Otázka z úvodu článku tak vlastně možná absurdní vůbec není.
