Velké spřežení zná snad každý, ale málokdo ví, že tenhle sport se neomezuje jen na tradiční tahání saní: místo nich se může závodník vydat na trať na běžkách (skijöring), na kole (bikejöring), na koloběžce (scooter) nebo může za svým čtyřnohým "tahačem" na pružném dvoumetrovém vodítku prostě běžet po svých (canicross).
"Na to, abyste se mohli věnovat těmhle disciplínám, přitom nemusíte mít ´seveřana´, vrhnout se do nich můžete i se svým ´nezávodním´ psem," říká Petr Toncar. Ví, o čem mluví. On sám patří mezi nejlepší české závodníky v canicrossu a je organizátorem nadcházejícího Mistrovství Evropy v canicrossu a bikejöringu. Konat se bude již tenhle víkend, 11. a 12. října, v Děčíně a bude to závod, jaký Česko ještě nezažilo.
Co s těmi psy vlastně děláte, že je tak baví závodit? Bič, důtky,... Co v tom je?
Jsou to prostě psi, kteří pohyb nadevšecko milují. Musíte jen jenom naučit, aby běželi tam, kam chcete.
Ale přece jen, ta energie a nadšení, s jakým vyrážejí na trať… Lze to naučit každého psa?
Ano, jistě. To se může naučit každý, je to o citu.
Takže žádné donucovací prostředky?
Ne, v žádném případě. Nikdy.
A co doping? Něco těm psům musíte sypat, když pak běží průměrnou rychlostí 30 až 35 kilometrů v hodině…
To neřeknu, to je přece tajný. (smích) Ne, vážně: doping je zakázaný jak u psů, tak u sportovců. V našem sportu se aplikují antidopingová pravidla platná v koňském sportu.
Chodí při závodech kontroly?
Na děčínském mistrovství Evropy budou náhodný veterinární odběry. Je to docela drahý špás, takže budeme vybírat namátkou.
Jaký trest za doping následuje?
Vyřazení z vrcholných závodů po dobu několika let a především obrovská ostuda.
Byl už někdy někdo usvědčen?
Bez komentáře…
Pokud bych psa chtěl jako závodník nedovoleným způsobem "nakopnout", po čem bych sáhl?
Bez komentáře. Pokud jde ale o povolený metody, někdo dává psům syrový maso, aby byli "nabuzenější". Já si ale nemyslím, že by to mělo nějaký vliv. Já sázím na kvalitní granule, snažím se psa dobře a kvalitně napájet a dávat mu tu nejlepší veterinární péči.
V tomhle sportu se nejezdí o peníze, za vítězství je pytel granulí, nějaké drobnosti apod. Proč do něj lidé tedy investují tolik času, energie – a vlastně i financí?
No, o peníze se sice nejezdí, ale přesto o ně jde.
Jak to?
Pokud máte výsledky, dobře a za docela velký peníze se prodávají vaše štěňata.
O jak velkou částku se jedná?
Za tažného psa se platí až 30 tisíc korun.
A kolik mívá fena štěňat?
V průměru asi deset.
To pak může být docela slušný byznys… Kde seženu nejlepší štěňata tažných psů?
V Norsku, ve Švédsku a u nás.
U nás? To máme tak dobré psy?
Ano, máme možná jedny z nejlepších psů na světě.
Jak jste se k tomuhle sportu vlastně dostal?
Prvotní impulz přišel na horách, když jsem jel na běžkách a potkal psí spřežení. To mě prostě uchvátilo a vrhl jsem se se psem a běžkami na skijöring. A od něj už není daleko k běhání se psem (canicross)…
Dělat tenhle sport čtrnáct let je obdivuhodné. Proč jste toho vlastně nikdy nenechal?
Tak především máte psa, který se dožívá zhruba patnácti let. Život se psem vás začne bavit: první pes vám zestárne, ale vy chcete závodit furt, takže si pořídíte dalšího psa. A tak pořád dokola.
V podstatě mě pes nutí chodit sportovat a makat na sobě. Venku sice prší, normální člověk by se na to vykašlal, ale vy kvůli psovi jdete.
Co třeba zranění? Jaká bývají ta nejhorší?
Někdy se padá, především na kole (bikejöring) a na koloběžce (scooter), když vás pes táhne 40kilometrovou rychlostí v terénu. A pak jsou to především nárazy do stromů. Občas už je na podzim i namrzlo, takže pokud vlítnete na led, těžko se to někdy koriguje. A to pak praskají helmy, klíční kosti a rámy kol a koloběžek.
A co třeba slepička nebo zajíček u cesty? Jak psa ukočírujete, aby si podnětů nevšímal a běžel přímo za čenichem?
Všechno je o tréninku. Začínáte pomalu a na krátkých tratích. Musíte psa především pozitivně motivovat, aby ho to bavilo.
Jste vůči němu v nadřazené pozici, takže musí poslechnout. Je to o důsledné výchově.
To zní docela jednoduše. Zařvu na něj a on si ničeho nevšímá.
To jo. Svou fenu třeba takhle zmáknutou mám. Ale pozor: jenom pokud má postroj. Když půjdeme na volno a v lese uvidí srnu, to jsem krátkej.
Češi mají ve psích spřeženích na evropské a světové úrovni skvělé výsledky. Je ale něco, co můžeme ostatním závidět?
Masovost. A to především frankofonním zemím. V Bruselu je naprosto normální, že potkáte spoustu lidí, kteří si jdou se psem zaběhat. A to jsou lidi, kteří nezávodí, dělají to jen pro radost.
Seveřanům pak můžeme rozhodně závidět sníh. Svět na nás ale pohlíží jako na stát, kde jsou skvělí psi a výborní závodníci. Problém je spíš v tom, že super závodníky máme v první desítce… ale dál nám pak chybí široká základna, tedy lidi, kteří to dělají jen pro tu radost.
Myslíte, že se to zlepší?
Ano. Už teď jsou na závodech vidět skupinky lidí, kteří to berou jako společensko-sportovní záležitost.
Když tedy shrnu finance a možné vyhlídky: stačí mi něco kolem sta tisíc korun a můžu být závodník na světové úrovni. Za třicet tisíc si koupím psa a za zbytek kolo.
No, jenže ono to chce ještě něco – a to je to nejpodstatnější. Musíte mít pro to zvíře cit a nezničit ho, pokud teda chcete, aby běhalo dlouho a dobře.
A pak vůli do tréninku: co se týká canicrossu, bez pořádnýho, v podstatě atletickýho tréninku to nejde. Dobrý pes vás urve a vy po dvou kilometrech končíte.
U bikejöringu a scootru je to o něco jednodušší - musíte být především milovník adrenalinu. Uvědomte si, že jedete rychlostí přes 30 kilometrů za hodinu lesem, po kořenech, kamenech, nějaký ty sjezdy. Ke všemu je závod v podstatě sprint na pět až osm kilometrů.
Stává se, že někdo v touze po vítězství střídá psy jako ponožky?
Ano, jsou i lidi, kteří mají psa třeba jen na rok.
Jak se k někomu, kdo má takový přístup, staví sportovní komunita? Dá mu to "sežrat"?
Rozhodně to mezi námi nemá jednoduchý. Koukáme se na něj skrze prsty. Dokonce se i stane, že ten tlak neunese a přestane závodit.
Takové jednání je s filozofií tohohle sportu naprosto neslučitelné. Stejně jako agresivita ke zvířeti: v individuálních disciplínách je to naopak hodně o souznění se psem.
Co když je pes agresivní vůči jiným psům?
Pokud bude váš pes napadat jiné psy, často se to řeší podobně jako v předchozím případě. Musíte ho umět na startu a na trati při předjíždění ukočírovat.
Kočírovat… ale co ty hromadné starty při běhu? To musí být mazec!
Jasně, občas nějaký kolize jsou. Představte si start, kde je čtyřicet lidí a stejný počet psů.
Pro psy je to psychicky strašně náročný, těší se, řvou, skáčou. Pro ty psy to jsou obrovský emoce. Ale vy tam jste od toho, aby k žádnému napadání nedošlo.
Mimo to, že aktivně závodíte, teď o víkendu pořádáte v Děčíně mistrovství Evropy v individuálních disciplínách (bez účasti velkých psích spřežení). Jak se podařilo do Česka takhle velký podnik přivézt?
Je to, ve vší skromnosti, velký úspěch. Česká republika má dobré jméno a město Děčín je tomuhle sportu nakloněno, takže to prostě vyšlo a jsem za to moc rád. V kandidatuře jsme za sebou nechali třeba i Velkou Británii.
Prý to budou největší závody, jaké u nás kdy byly, s neuvěřitelným počtem 400 startů přímo uprostřed města. Byl v průběhu příprav nějaký moment, kdy jste si říkal: "Že se na to nevykašlu...“?
Až takový stavy jsem neměl. Ale byly okamžiky, kdy jsem byl naštvaný.
Ono je to složitý. Spousta lidí, kteří chtějí do Děčína na mistrovství přijet, na to celý rok trénuje a hodně citlivě sleduje přípravy: jaká je trať, jaké jsou podmínky… a velmi citlivě reaguje na každou změnu a na cokoli, co by je mohlo znevýhodnit.
A pak jsem slyšel hlasy: To si Češi připravují schválně pro sebe, aby měli nejlepší výsledky. A to byly okamžiky, kdy jsem rudnul, protože kvůli tomu to samozřejmě nedělám.
Jaká bude vůbec trať? Upozornil byste diváka na nějaké její adrenalinové prvky?
Celé se to jede v podstatě na louce v centru města, takže trať budou mít diváci jako na dlani. Závodníci musí ke všemu projet dva tunely, který nejsou úplně široký.
To jsou místa, kam by se diváci měli jít podívat. Tam to bude zajímavý. Celá trať ukáže, jak dobrá je souhra závodníka se psem. Je to technicky náročné.
Bude celý víkend "jenom" o psech?
Vše začne už ve čtvrtek, kdy armáda postaví provizorní pontonový most přes ústí Ploučnice a Zámeckého potoka do Labe: ten umožní snadnější přesuny závodníků i návštěvníků.
V pátek v sedm hodin se pak bude konat slavnostní průvod městem – povede ze Starého Města na zámek. Samotné závody se konají v sobotu i v neděli od 9 do 16 hodin.
Zasoutěžit si ale budou moci i děti. Chystáme pro ně speciální, zkrácenou trasu. Přihlásit se může každý, kdo splňuje věkový limit a má vodítko a psa.
Po oba dva dny bude v rámci doprovodného programu předvádět svou práci armáda. Chystá například ukázku vysvobozování rukojmí, příchozí si budou moci vyzkoušet laserovou střelnici. V sobotu je pak připravena i Pohádková cesta.
Canicross: běžec je se svým psem spojen pružným dvoumetrovým vodítkem a běží za ním, resp. se nechá táhnout.
Bikejöring: závodník jede za psem na kole.
Scooter: závodník jede na koloběžce, buď s jedním, nebo se dvěma psy.
Podrobnosti o děčínském Mistrovství Evropy najdete tady.
