360 km totálního běžeckého rauše na pouti ze Šumavy do Prahy

Štafetový běh pro dvanáctičlenné týmy ze Šumavy do Prahy vedouci nejkrásnějšími místy jižních a středních Čech.

Je pondělí, den po doběhu do cíle a já mám myšlenky ještě na Šumavě.

Měla jsem nápad, že poběžíme Vltava Run, štafetový běh kopírující od pramene k ústí řeku Vltavu. Dvanáct lidí na střídačku, za víkend celkem přes 360 km. To, že půjde o srdcový běžecký zážitek, na který budeme s nadšením vzpomínat, bylo jasné od první chvíle. Vždyť právě týmový běh rozmanitou českou krajinou, sdílení radosti s partáky a trocha dobrodružství jsou přesně ty důvody, kvůli kterým si člověk neváhá sáhnout až téměř na dno svých sil. Máme jasnou strategii, v tomhle závodě pro nás není měřítkem rychlost, ale spoluběžci. Někteří rychlejší, někteří pomalejší, ale všichni hecující, popichující a smíchy burácející.

Začínáme stavět tým a vybíráme jméno. Kamarádi běžci se nadchli okamžitě, kolegy v práci bylo třeba trochu namotivovat. Někteří z nich neběhali nikdy, někteří neměli tenisky. Přesto jsme v sobotu byli všichni společně před startovní páskou na Zadově. Favoritem týmu se stalo jméno „Je to v hlavě“, které strčilo do kapsy „Ležíme nebo běžíme“.

Náš tandem byl rozmanitý, složený z přátel a kolegů. Ivča s kterou jsme se na 24hodinovém závodě na Olešné předháněly na in linech, se ukázala jako zkušená běžecká koučka a vnášela svým přístupem pohodu a nadšení. Pája svou veselostí rozesmívala všechny ostatní. Obě jako maminky malých prcků se nejvíce těšily, jak se noc před závodem dobře vyspí. Jarda, jako jediný z nás před startem trénoval největší objemy a byl ochotný běžet jakýkoliv úsek. Takoví běžci byli pro mne, jako organizátora zlatá volba.

Závoďačka z orientačních běhů Iveta, byla pro můj užší výběr dokonalá. Michal, o kterého jsme se nejvíce báli kvůli jeho potížím se srdíčkem, neváhal „obětovat“ tři víkendy před závodem, aby si své úseky do detailu prohlédl a proběhl. Petr ukázal svou sílu a připravenost tím, že si víkend před Šumavou střihnul jen tak Pražský maraton. Rosťa, kterého znali jen kluci, nám nádherně zkrátil celkové časy. Prostě intervalový tréning. Filip zvládal rolí více, a tak jako řidič a běžec zároveň podal neskutečný výkon. Benjamínek David se ukázal jako nejlepší komunikační spojka a také další nositel rychlosti. Starší David v týmu nás rovněž hodně zrychloval a při té všemožné logistice od začátku registrace až po start, mě byl velkou podporou. A nakonec i Martin, který během ledna až května pořád nacházel důvody, proč závod nezvládne, podal perfektní výkony.

Na start 360 kilometrů dlouhého štafetového závodu ze Šumavy do Prahy se postavilo 250 týmů, které měly stejný cíl, přežít a dostat se do uzavření trasy až na náplavku do Braníka. Pátek večer trávíme už na místě startu a penzion sdílíme s kolegy běžci z týmu „Bozi nestárnou“. Ivča nám sděluje historku s maminkou, když na její otázku o délce závodu 360 km odpověděla: „To jsem nevěděla, že tolik uběhneš.“

Sobota. Sedm ráno Šumava. Nelibá píseň střešního okna, na které ještě včera dopadal nepřestávající déšť, je pryč.

START, první běžec na trati, první úsek, první pocity a emoce. Během těchto desítek kilometrů člověk pozná bolest, vůli, nadšení, ale také fair play. Tento závod dokázal z tak individuálního sportu, jakým běh je, udělat týmovou akci neuvěřitelných rozměrů. Vždyť přeci nejde zpomalit nebo dokonce zastavit na vydýchání, když víte, že tam někde vepředu na vás někdo i ve dvě ráno čeká, aby vám ulehčil a vzal si ten prokletý GPS lokátor a štafetový kolík v jednom. Neustálé cestování autem na další předávku a žádná možnost si odpočinout Vám vezme hodně sil. Když k tomu připočtete deštivé počasí, bod komfortu na nule a noční etapy, věřte, že to není procházka kolem řeky. Při nočním úseku se nám stalo, že běžec doběhnul do cíle svého úseku dřív, než byl ten další připravený převzít jeho štafetový kolík. Nakonec jsme se, ale vždy našli a „kolík“ si navzájem předali.

Nerozhodil nás teda ani nedostatek spánku a opětovný návrat deště. S přibývajícími úseky stoupala únava, nikdo si ale nestěžoval, nikdo nezpomaloval. Jako by přesuny autem, soukání se do běžeckých hadrů a rozklusání byly vlastně náročnější než samotný běh, který nás pořád naplňoval nadšením.

Každý jsme poctivě prostudovali mapy svých úseků a v rámci tempa a profilu trati, měli jasné očekávání, kdy máme být v plné polní na své předávce. David mě ještě ze svého rozběhlého úseku stačí informovat mobilem, že mu zbývají dva km na předávku. Jsem připravená a celý náš tým hecuje jeho poslední metry. Teď jsem na řadě. Má trasa je hned od začátku celá do kopce. Na mysli mi pořád běží...rozvrhni tempo, nepřepal to... Stoupám zhruba 300 výškových metrů až k vrcholové tabulce, kde hrdě svítí nápis „OBŘÍ KOPEC 1010 m. n. m.“ Zhruba jednu sekundu se dmu pýchou, první úsek a hned obří kopec, hm. Pak se trasa láme a i mé pomalejší nohy nabírají rychlost. V protisměru míjím turisty, kteří mne povzbuzují: „Už je to jen kousek z kopce“. Opravdu běžím, jak o život, přebíhám silnici a najednou se mě do cesty postaví nečekaně kopec. Cože? Jak to? Ten tu přece neměl být. Sbírám sílu a pomalinku pokračuju vyrovnaná s novou skutečností. Asi vypadám náležitě zdrceně, neboť kluci fandící na trase mě nabízejí hlt koly. Neodmítám, ale po prvním polknutí chytám záchvat kašle. Můj tým už mi běží naproti, a tak pak v cíli předávky hledám plíce.

Druhý úsek vybíhám už za tmy a silného deště z Českého Krumlova. Pro začátek opět dlouhé stoupání, jak jinak. Tentokrát už si pomáhám i s rukama na stehnech. Viditelnost nic moc. Svit čelovky se odráží v páře, kterou vydechuji a pramínky deště stékající po mé kšiltovce tomu nijak nepomáhají. Tady určitě zabloudím. Morál pomáhá zvýšit klučina z Brna, ukazuje cestu a chvíli běžíme spolu. Pak se loučíme a přejeme si štěstí a on mizí ve tmě.

Začínám si to užívat, vnímám ten divoký hlučný kuňkající les a mám vyloženě radost, že jsme tady toho součástí. Z rozjímaní mě vytrhuje křik pořadatele sedícího v tmavém autě, ať zahnu doprava. Málem padám do škarpy, jak jsem se lekla. Zbytek úseku je neskutečně rychlej a já už vidím světla předávky. Přebíhám most a volám jméno našeho týmu. Žádná odezva. Hulákám: „ Filipe – Filipe“. NIC. Najednou přibíhá Pája se slovy: „Ty už jsi tady? Jsi nějaká rychlá!“. Společnými silami voláme na Filipa, což pomáhá. Přebírá štafetu a já mám za sebou svoji noční běžeckou porci.

Neděle. Poslední úsek je pro radost. Je úplně jasno, slunečná obloha, co víc si přát. Kochám se žlutými poli řepky a nos se snažím přivyknout na tu specifickou chronickou vůni. Najednou slyším volání: „Tady jsi měla uhnout doprava do pole“. Je to tak, přeběhla jsem odbočku. Vracím se zhruba 300 metrů, vděčná běžkyni z konkurenčního týmu. Díky!

Líbil se vám článek?

Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

Další úsek už vede částečně po silnici. V hlavě mě běží myšlenky, jaké asi další štafetové závody můžeme ještě podniknout. Když najednou za sebou slyším hlas: „Lucko jsi to Ty?“. Michal na kole, udivený stejně jako já. Před lety jsme společně zdolávali kopce v Himalajích, bylo by super pokecat. Nemůžu, ale přece zastavit. Zkouším chvíli konverzovat za běhu, ale to fakt neudýchám. Tak se loučíme a já pokračuju zodpovědně dál. Když se po chvilce začíná pomalu z lesa otevírat krajina s výhledy na Orlík, jsem dojatá. Úchvatné pohledy.

Tuhle předávku si užívám, před mostem ještě předbíhám a povzbuzuji holčinu z druhého týmu a už vidím čekajícího Jardu. Má očividně radost a během mne doprovází přes celou délku mostu k naší předávce. Pořadatelé na nás volají, že nemůžeme běžet vedle sebe, že já musím doběhnout rozhodně první. Jarda je neslyší, jak se nechal strhnout a tak ho tahám za bundu, aby zpomalil. Tomu se říká euforie. Zbytek dne podporujeme parťáky na dalších úsecích až do cíle.

A naše auta, která s námi zdolala celou trasu? Vlastně nám přichystala zážitek navíc. Tři hodiny před koncem závodu si kluci zamkli klíčky v autě, takže naši parťáci z druhého auta byli najednou uprostřed závodu bez běžeckých věcí a bot. Přístupů, jak se k tomu postavit bylo spousty, my zvolili dokončit závod v limitu, byť by Iveta poslední úsek měla běžet v kozačkách.

Pocity v cíli? Vlastně je to nepopsatelné. Týmovost, souhra, výkon, motivace, přátelství a respekt k tomu druhému, to vše za těch pár hodin prožijete. Základem je však pohodový tým. Vltava run je závod trvající desítky hodin a za tu dobu se může přihodit spousta věcí.

Díky, že jste společně se mnou vystoupili ze zóny komfortu!

Napište svůj článek i VY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

Marek

NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!